Bylo mi 20 let, když jsem se dozvěděla, že lidské tělo lze zredukovat na stopky. Nemluvím o metaforě, mluvím o něčem doslovném, měřitelném, opakovaném s mechanickou přesností. Devět minut bylo časem přiděleným každému německému vojákovi, než byl povolán další. Na stěně místnosti číslo šest nevisely žádné hodiny, nebyl tam žádný viditelný ciferník, a přesto jsme všichni s děsivou přesností věděli, kdy ty minuty skončí. Tělo se naučí počítat čas, když mysl již přestala myslet. Jmenuji se Élise Martilleux, je mi nyní 87 let a je to poprvé, co jsem souhlasila, že budu mluvit o tom, co se skutečně stalo v této administrativní budově přeměněné na věznici poblíž Compiègne v srpnu 1943.
Preview
Téměř žádné oficiální záznamy se o tomto místě nezmiňují. Těch několik dokumentů, které o něm hovoří, lže; tvrdí, že šlo pouze o třídicí centrum, dočasný přechodný bod na cestě do větších táborů. Ale my, kteří jsme tam byli, víme, co se za těmi šedými zdmi skutečně dělo. Byla jsem obyčejná dívka, dcera kováře a švadleny, narozená a vychovaná v Senlis, malém městečku severovýchodně od Paříže. Můj otec zemřel v roce 1940 během francouzského kolapsu, udušen někde na silnici přeplněné uprchlíky. Moje matka a já jsme přežily šitím uniforem pro německé důstojníky, ne z vlastní vůle, ale protože to byla jediná možnost, jak nezemřít hlady v okupované zemi, kde se každý kousek chleba vyměňoval za vlastní důstojnost.
Měla jsem hnědé vlasy po ramena, malé, hbité ruce a stále jsem věřila, s tou naivitou tak typickou pro mládí, že pokud budu držet hlavu dole, pokud na sebe nebudu upozorňovat, válka mě mine, aniž by mě skutečně zasáhla. Ale 12. dubna 1943 zaklepali brzy ráno na naše dveře tři vojáci Wehrmachtu. Slunce ještě nevycházelo. Řekli, že moje matka byla udána za to, že schovávala tajné rádio. Nebylo to pravda, nikdy jsme žádné rádio neměli, ale v těch temných dnech už na pravdě nezáleželo. Odvedli i mě, jednoduše proto, že jsem tam byla, protože jsem byla dost stará, protože moje jméno bylo na seznamu, který někdo někde sestavoval v chladné, anonymní kanceláři.
Byly jsme přepraveny v nákladním voze spolu s osmi dalšími ženami. Nikdo nemluvil. Motor řval jako mechanická bestie, hrbolatá silnice nás nemilosrdně otřásala a já držela matku za ruku, jako bychom se ještě mohly navzájem chránit. K budově jsme dorazili kolem 10:00 dopoledne. Byla to šedá třípatrová budova s úzkými, vysokými okny, jejíž fasáda musela být před válkou elegantní; nyní byla jen chladná, neosobní, zbavená veškeré lidskosti. Hned po vstupu nás rozdělili. Matku odvedli do druhého patra, mě do přízemí. Už jsem ji nikdy neviděla. Později jsem se od vězně, který přežil déle, dozvěděl, že zemřela na tyfus tři týdny po našem příjezdu, v cele bez větrání, kde vzduch byl zkažený. Ale v tu chvíli, když se za námi zavřely dveře a jeho tvář zmizela za tmavým dřevem, jsem stále věřil, že se znovu najdeme. Stále jsem věřil, že tento noční můra skončí.
Pokud právě posloucháte tento příběh, ať už jste kdekoli na světě, vězte, že byl pohřben na více než šest desetiletí. Elise promluvila pouze jednou, a to proto, abychom dnes konečně mohli slyšet to, co oficiální záznamy vymazaly. Byla jsem umístěna do místnosti s dvanácti dalšími mladými ženami. Všechny byly ve věku od 18 do 25 let. Žádná z nás nevěděla přesně, proč jsme tam byly, jaký zločin jsme údajně spáchaly, abychom si zasloužily takové zacházení. Některé byly přistiženy s letáky od odboje schovanými pod kabáty, jiné, jako já, byly prostě ve špatný čas na špatném místě, se špatným jménem na špatném seznamu. Jedna z nich, Marguerite, měla sotva sedmnáct let. Neustále plakala, tichými vzlyky, které otřásaly celým jejím tělem. Starší žena jménem Thérèse se ji snažila uklidnit šeptáním, že brzy budeme propuštěny, že jde jen o administrativní nedorozumění, které bude rychle vyřešeno. Ale Thérèse lhala, nebo možná prostě potřebovala sama uvěřit lži, aby se nezbláznila.
Pozdě odpoledne vstoupil do místnosti německý důstojník. Nekřičel, nemusel. Jeho hlas byl klidný, téměř úřednický, když nám s mrazivou byrokratickou chladnokrevností vysvětloval nová pravidla. Řekl, že tato budova slouží jako logistické zázemí pro vojáky na cestě, že tudy procházejí vojáci před odjezdem na východní frontu – vyčerpaní muži, kteří potřebují odpočinek a povzbuzení morálky, než se vrátí do pekla války. Použil přesně tato slova: „morální vzpruha“. Poté upřesnil, že my, vězni, budeme pověřeni plněním této role. Nikdo se neptal, nikdo se neptal, co to přesně znamená, ale všichni jsme to okamžitě pochopili. Pokračoval monotónním hlasem; řekl, že budou probíhat střídání, že každý voják bude mít přesně devět minut, že určená místnost je ta na samém konci chodby v přízemí a že jakýkoli odpor bude potrestán okamžitým převozem do Ravensbrücku. To jméno jsme všichni znali, ten ženský koncentrační tábor, o kterém se již šířily zvěsti po celé okupované Francii. Pak odešel a nechal nás samotné v tom těžkém, dusivém, tísnivém tichu, kde se zdálo, že se bojí cirkulovat i vzduch.
Marguerite zvracela na studenou kamennou podlahu. Thérèse zavřela oči a začala tiše modlit, její rty se chvěly při slovech, která jsem neslyšel. Zůstal jsem nehybně stát a zíral na dveře, kterými právě odešel důstojník. Snažila jsem se pochopit, jak je to možné, jak se svět mohl dostat do této situace, jak mohli muži někde v nějaké kanceláři rozhodnout, že devět minut stačí k tomu, aby někoho zničili, aby z člověka udělali pouhý článek v soukolí systematického odlidšťování. Tu noc nikdo z nás nespal. Leželi jsme na slaměných matracích, s otevřenýma očima ve tmě, poslouchali jsme navzájem své přerývané dýchání a snažili se psychicky připravit na to, co nás čekalo. Ale jak se lze připravit na něco tak nepředstavitelného?
Následujícího rána začala prezenční kontrola. Poprvé jsem slyšela své jméno v úterý ráno. Pamatuji si to, protože slunce prosvítalo skrz trhlinu ve zdi a já si pomyslela: Jak je možné, že na takovém místě ještě svítí slunce? Přišel pro mě strážný. Beze slova mi gestem naznačil, abych ho následovala. Nohy se mi třásly tak silně, že jsem se musela opřít o zeď, abych mohla jít dál. Ostatní dívky mě sledovaly; některé odvrátily pohled, jiné se na mě upřeně dívaly, jako by si chtěly zapamatovat můj obličej pro případ, že se nevrátím. Chodba byla dlouhá a úzká, voněla vlhkostí a studeným potem. Bylo tam šest dveří; poslední na konci byla místnost číslo šest. Byla natřená šedou barvou a měla opotřebovanou měděnou kliku. Nic zvláštního, nic, co by naznačovalo, co se za nimi děje. Strážný otevřel dveře, vtlačil mě dovnitř a za mnou je zavřel.
