Děsivý rituál svatební noci v Římě byl horší než smrt (3 minuty, 6 záběrů) Představte si, že vás zvedne ze země muž, kterého jste viděla jen třikrát. Objímá vás a nese přes práh ozdobený zelení a vlnou. Za vámi dav pokračuje v zpěvu, jejich hlasy jsou drsné a radostné, oslavují to, co považují za nejšťastnější noc svého života. Vy tomu také věříte. Je vám sedmnáct let, jste zahalena pláštěm barvy plamene a právě jste se stala manželkou. Pak se dveře zavřou, zpěv se změní v tlumené hučení, světlo pochodní z ulice zmizí a když vás váš nový manžel umístí do atria svého domu, uvědomíte si, že něco není v pořádku. Je tam příliš mnoho lidí – nepozvaní hosté, ne rodina, ale cizinci, pečlivě rozmístění po místnosti, kteří vás sledují s výrazem, který nedokážete přečíst. Nejblíže k vám stojí starší žena v slavnostních šatech, jejíž pohled je upřený na vaši tvář. Za ní stojí tři otrokyně s umyvadly a složeným prádlem. Šedovlasý muž drží koženou tašku, jako ty, které nosí lékaři, a v rohu, napůl skrytá ve stínu, leží pod těžkým plátěným prostěradlem něco vysokého. O ničem z toho jste nebyl informován. Toho rána vám matka česala vlasy a splétala je do šesti pečlivě utkaných copánků, ruce se jí přitom třásly. Viděla jsi slzy, které se snažila skrýt, a slyšela jsi varování, které ti šeptala do ucha těsně před začátkem průvodu, abys neodporovala ničemu, co po tobě budou chtít, protože odpor by věci jen zkomplikoval.
Nechápal jsi to; myslel sis, že jde o tvou svatební noc, povinnost, kterou má každá nevěsta vůči svému manželovi. Myslela sis, že tě chrání, možná až příliš opatrně, ale teď, když stojíš v této tiché místnosti plné cizích lidí, kteří tě sledují, chápeš, že její varování mělo úplně jiný význam. Starší žena přistoupí k tobě a sevře ti zápěstí tak pevně, že bys musela vynaložit velkou sílu, abys se vymanila. Její hlas nese váhu staletého rituálu, který ji vítá do domu jejího manžela a potvrzuje, že posvátná práva musí být nyní naplněna. Podíváš se na postavu zakrytou prostěradlem v rohu. Nikdo se ještě nepohnul, aby ji odhalil, ale cítíš, že všechny oči v místnosti si jsou vědomy tvé přítomnosti. Cítíš, že to, co se skrývá pod tou látkou, je důvod, proč tvá matka plakala. Za chvíli zjistíte, co to je. Za chvíli pochopíte, proč římští historici odmítli o této noci přímo psát a proč se pozdější generace snažily ji úplně vymazat z paměti. Je to vaše svatební noc, ale nejde o lásku, nikdy o ni nešlo. Rodinné hry
Den začal jako sen. Za úsvitu jí matka rozčesala vlasy špičkou kopí, což byla starodávná tradice, která měla odhánět zlé duchy. Pečlivě jí zapletla šest copů a svázala je bílými vlněnými stužkami. Na hlavu jí byl položen plášť barvy plamene, flammeum, který ji jasně označoval jako nevěstu. Všichni říkali, že je krásná, a ona tomu téměř uvěřila. V chrámu kněz obětoval ovci a prohlédl její vnitřnosti. Znamení byla příznivá; bohové to schválili. Její otec stál vedle ní a recitoval starodávnou formuli, kterou ji převedl ze své zákonné autority pod autoritu jejího manžela. V očích římského práva již nebyla jeho dcerou; nyní patřila jinému. Pak přišly sliby. Vyslovila slova, která před ní šeptaly generace římských nevěst, a slíbila, že kamkoli Gaia půjde, bude Gaia – slib, který vymazal její individuální identitu a zcela svázal její osud s mužem, kterého sotva znala. Marcus Petronius Rufus byl o dvacet čtyři let starší, obchodník s obilím, bohatý a respektovaný. Před tímto dnem se setkali třikrát, vždy v přítomnosti svých rodin, vždy jen krátce.
Znávala tvar jeho tváře, ale neznala jeho hlas, když se rozzlobil. Nevěděla, jak zacházel se svými otroky. Nevěděla, co od ní očekává, když se za nimi zavřou dveře jeho domu. Ale římské manželství nebylo o poznání, bylo o převodu. Průvod ulicemi měl být triumfální. Pochodeňe zářily na noční obloze, hosté jí sypali k nohám ořechy pro plodnost a děti běhaly vedle nich a smály se. Ale písně, které zpíval dav, nebyly sladké.
