Jmenuji se Élise Montreval. Je mi 80 let a o Friedrichu Kellerovi mluvím poprvé. Ne proto, že bych na něj zapomněla, ale protože jsem se celý život bála toho, co by lidé řekli, kdyby se to dozvěděli. Bála jsem se, že mě budou nazývat zrádkyní, kolaborantkou – všemi těmi slovy, která jsem v roce 1945 slyšela křičet na jiné ženy v ulicích Paříže, zatímco jim holili hlavy a plivali na ně. On byl voják Wehrmachtu, já byla vězeňkyně číslo 14728 v Ravensbrücku a to, co se mezi námi stalo, porušilo všechna pravidla, která válka vytvořila. To, co mi udělal, není v žádné učebnici dějepisu, protože dějiny vyprávějí jen o hrdinech a padouších, obětech a katovi. Ale realita je mnohem složitější, mnohem špinavější, mnohem lidštější, a právě proto o tom musím vyprávět.
Říjen 1943, severovýchodní Francie, poblíž belgických hranic. Moje město mělo něco přes 2000 obyvatel: dlážděné ulice, kamenné domy s břidlicovými střechami, kostelní zvon ohlašující hodiny dne. Můj otec provozoval malou krejčovskou dílnu; říkal, že dobře oblečený muž si zachovává svou důstojnost i v těžkých časech. Moje matka se starala o zeleninovou zahradu za domem a připravovala zavařeniny na zimu. Já jsem vyšívala šaty a snila o tom, že se jednoho dne stanu švadlenou v Paříži. Německá okupace trvala již tři roky. Naučili jsme se s ní žít, držet hlavu dole, neklást otázky, přežít. Ale toho podzimu se něco změnilo. Mladé ženy začaly mizet. Ne dramaticky, ne s odporem nebo střelbou, prostě jen zmizely. Jednoho večera byly doma, druhý den ráno byly pryč. „Povinná práce“, říkali. Továrny v Německu potřebovaly dělníky. Nic vážného, vrátí se, až válka skončí. Lži.
Na začátku října si pro mě přišli. Byly čtyři hodiny ráno a venku byla ještě tma jako v ranci. Spala jsem, když jsem uslyšela hlasité bušení na dveře, pak výkřiky a těžké kroky stoupající po schodech. Matka vběhla do mého pokoje, tvář měla bílou jako vosk a ruce se jí třásly: „Jsou tady. Přišli si pro tebe.“ Než jsem stačila pochopit, co se děje, vtrhli do mého pokoje tři němečtí vojáci. Jeden z nich držel v ruce seznam. Četl nahlas mé jméno s výrazným přízvukem: „Elise Montreval, narozena 2. dubna 1925, 18 let, svobodná, způsobilá k práci.“ Můj otec se pokusil vyjednávat. Nabídl peníze, které jsme neměli, řekl, že jsem jedináček, že moje matka je nemocná, že mě doma potřebují. Důstojník se na něj ani nepodíval. „Máte pět minut na to, abyste se oblékli. Neberte si s sebou nic jiného než oblečení, které máte na sobě.“ Matka mě objala tak pevně, že jsem cítila, jak mi praskají žebra. Tiše plakala a jen se třásla. Otec stál v rohu místnosti s prázdným pohledem, jako by se v tu chvíli něco uvnitř něj rozbilo.
Oblékla jsem si první šaty, které jsem našla, tenký kabát a nějaké staré boty. Nic jiného mi nedovolili vzít s sebou. Když jsem naposledy procházela hlavními dveřmi, otočila jsem se. Moje matka klečela na podlaze v kuchyni a zakrývala si rukama obličej. Můj otec se držel stolu, aby neupadl. Už jsem je nikdy neviděla. Na náměstí se shromáždilo 347 žen. Mnohé z nich jsem poznala: dceru pekaře, učitelku ze základní školy, dvě sestry, které žily na farmě u řeky, dívky, které jsem znala od dětství. Některé byly ještě v nočních košilích. Jiné držely v náručí děti, prosily, plakaly a snažily se vysvětlit, že nemohou opustit své děti. Nic z toho nemělo význam. Vojáci nás nahnali do vojenských nákladních aut pokrytých tmavými plachtami. Byli jsme namačkáni jako dobytek. Vůně strachu byla hmatatelná: studený pot, lapání po dechu. Některé ženy se modlily, jiné v panice zvracely. Mohla jsem myslet jen na jednu věc: „To není skutečné, to se opravdu neděje.“ Ale dělo se to.
Jeli jsme několik hodin. Nikdo nám neřekl, kam jedeme, nikdo nám nedal vodu. Když nákladní auto konečně zastavilo, bylo už pozdní odpoledne. Vystoupili jsme na odlehlé stanici uprostřed ničeho. A pak jsem uviděla vagóny. Nebyly to osobní vagóny, ale nákladní vagóny používané k přepravě zvířat nebo věcí. Do každého vagónu bylo nacpáno více než sto žen. Nebylo kde sedět, sotva bylo místo na dýchání. Dveře byly zamčené zvenku železnou tyčí. Slyšeli jsme kovový zvuk: konečný, definitivní. A pak, v absolutní tmě, se vlak dal do pohybu. Tři dny. Tři dny bez jídla, bez vody, bez světla, bez dostatku vzduchu. Ženy omdlévaly, některé se už neprobraly. Jiné močily, kde se dalo, neměly na výběr. Zápach byl nesnesitelný: zvratky, pot, moč, zoufalství. Opřela jsem se o dřevěnou stěnu vagónu a zavřela oči. Snažila jsem se zmizet sama v sobě, přestat cítit, přestat myslet, přestat existovat. Ale moje tělo mi to nedovolilo. Moje tělo pokračovalo v pocitu hladu, žízně, bolesti, strachu.
Když se brány konečně otevřely, oslepilo mě světlo. Vypotácela jsem se ven, nohy mi podlamovaly. Padla jsem na kolena. Kolem mě ženy padaly jako mouchy, stráže křičely německy, psi štěkali a cenili zuby. Obklopili nás vojáci s puškami. A pak jsem poprvé uviděla ostnaté drátěné ploty táhnoucí se, kam oko dohlédlo, strážní věže s reflektory a kulomety, dlouhé, šedé, nekonečné baráky, kouř stoupající z dalekých komínů a zbarvující oblohu. Starší žena vedle mě zašeptala slovo, které jsem nikdy předtím neslyšela: „Ravensbrück.“ Nevěděla jsem, co to znamená, ale brzy jsem to měla zjistit.
Byly jsme seřazeny, stovky vyčerpaných, vyděšených a zmatených žen. A pak nás před všemi svlékli donaha: vojáci, stráže, psi. Některé ženy se snažily zakrýt se rukama; byly zbity obušky, dokud nepřestaly klást odpor. Úplně nám oholili vlasy: hlavu, obočí, ochlupení, všechno. Zůstala jen holá, poraněná kůže. Pak nás oblékli do starých, roztrhaných uniforem, které páchly plísní a potem jiných žen, žen, které už byly pravděpodobně mrtvé. A pak přišla ta nejhorší část: vytetovali nás. Číslo vyryté černým inkoustem na mém levém předloktí. Bolelo to, pálilo to, ale fyzická bolest byla nic ve srovnání s tím, co to znamenalo. Už jsem nebyla Elise Montreval, byla jsem 14728. Číslo, předmět, věc. Té noci, když jsem ležela v dřevěné posteli s pěti dalšími ženami, bez deky, třásla se zimou a strachem, pochopila jsem něco, na co nikdy nezapomenu: nechtěli nás zabít rychle, chtěli nás zničit kousek po kousku, vymazat vše, co z nás dělalo lidské bytosti, a teprve pak, když už nic nezbylo, nás nechat zemřít.
