Toto svědectví bylo zaznamenáno v roce 1999. Je to příběh ženy, která přežila koncentrační tábor Ravensbrück. Více než 50 let mlčela o tajemstvích bloku 32. Poprvé vypráví svůj příběh veřejně. Zde jsou její slova. Jmenuji se Véronique. Dnes je mi 80 let.
Podívejte se na moje ruce, třesou se. Ne kvůli zimnu, ale proto, že jsem konečně našla odvahu promluvit. Více než padesát let jsem mlčela. Neřekla jsem nic svým dětem, vnoučatům ani sousedům. Skrývala jsem nohy pod dlouhými sukněmi, dokonce i uprostřed léta, protože jsem se bála otázek.
Bála jsem se, že když začnu mluvit, bolest, kterou v sobě nosím, mě roztrhne zevnitř. Ale čas plyne. Moji přátelé, ti, kteří přežili toto peklo se mnou, jeden po druhém mizí. Pokud se nyní neozvu, pravda zemře spolu se mnou a monstra v bílých pláštích vyhrají podruhé.
Rozhodla jsem se tedy všechno vyprávět. Každé moje slovo váží jako tuna kamene, ale musím se toho zbavit. Poslouchejte pozorně, není to jen příběh, je to výkřik z hlubin země. Před válkou jsem byla jiná osoba. Žila jsem v Lyonu ve Francii. Bylo mi 10 let a věřila jsem, že svět je spravedlivé místo. Milovala jsem tanec.
Nedokážeš si představit, jak moc jsem milovala tanec. Měla jsem silné, krásné nohy a mohla jsem se točit dokola bez přestání. Můj otec byl švec. Vyráběl mi ty nejlepší boty. Pamatuji si vůni kůže v jeho dílně a chuť čerstvého chleba, který máma pekla v sobotu. Měli jsme malou zahrádku, kde rostly bílé květiny.
Když je všechno příliš těžké, stále si pamatuji její vůni. Pak se všechno zhroutilo, všechno; obloha ztmavla a muži v šedých uniformách vtrhli do našeho města. Náš život se rozpadl jako suchý písek. Připojil jsem se k odboji, protože jsem nemohl nečinně přihlížet, jak je naše země pošlapávána.
Byl jsem mladý, naivní a odvážný. V březnu pro mě přišlo gestapo. Tři dny mě drželi ve sklepě a ptali se mě na jméno. Mlčel jsem. Pak přijel vlak. Na ten vlak nikdy nezapomenu. Nahnali nás do dobytčích vagónů jako mrtvé dřevo. Nebylo ani místo, kde by se dalo sedět. Stáli jsme namačkaní těsně vedle sebe a dýchali stejný hustý, lepkavý vzduch.
Byla se mnou moje nejlepší kamarádka Anne. Bylo jí teprve deset let. Plakala a volala svou maminku. Držela jsem ji za ruku a šeptala jí, že všechno bude v pořádku. Ale byla jsem lhářka. Cestovali jsme tři dny bez vody, bez jídla, v úplné tmě. Když se konečně dveře otevřely, světlo mě zasáhlo tak silně, že jsem si myslela, že oslepnu.
A pak jsem ucítila ten zápach. Nebyl to jen kouř; byl to sladkastý, mdlý zápach spáleného masa a starého oblečení. Ještě jsem nevěděla, co hoří v pecích, ale moje tělo to už vědělo. Začalo se třást strachem. Byli jsme v Ravensbrücku, táboře určeném výhradně pro ženy. Tisíce žen v pruhovaných šatech, s šedivými tvářemi a prázdnýma očima.
Bili nás a křičeli: „Rychleji, rychleji!“ Byli jsme úplně svlečeni do naha v mrazivém větru. Oholili nám hlavy. Naše vlasy padaly na zem jako mrtví ptáci. Vzali mi všechno. Moje šaty, moje jméno, můj život. Nebyla jsem nic víc než číslo. 75362. Toto číslo se mi navždy vrylo do paměti. První týdny bez jídla byly noční můrou.
Pracovaly jsme dvanáct hodin denně a přenášely těžké kameny. Nohy nás pálily, záda bolely a žaludek byl prázdný. Spaly jsme na úzkých prknech, tři ženy na jednom. Anne každým dnem slábla. Dávala jsem jí trochu svého chleba. Myslely jsme si, že nejhorší je hlad a bití strážců.
Jak jsme se mýlily. Jednoho rána v srpnu 1942 se před našimi baráky objevili muži v dokonale bílých pláštích. Mezi vším tím špínou a smrtí vypadali nereálně. Byli to lékaři. Mezi nimi byl i doktor Carl Gebhardt. Nevnímal nás jako lidi, ale jako maso na stejné úrovni jako jeho otec. Rozhodl se.
Hledal zdravé mladé ženy se silnýma nohama. Ukázal prstem na mě, Anne a několik desítek Francouzek. Odvedli nás do jiné budovy, bloku 32. Ten blok byl příliš čistý, příliš tichý. Řekli nám, že budeme podrobeny léčbě, že potřebujeme více odpočinku. Ale v očích zdravotních sester jsem zahlédla něco krvežíznivého, lítost smíšenou se strachem.
Krmili nás o něco lépe a my, chudé a naivní dívky, jsme si myslely, že jsme měly štěstí. Pak začaly výzkumy. Donutili nás lehnout si na operační stoly. Pamatuji si chladný kov pod zády, vůni éteru a alkoholu. Dr. Gebhardt se dotkl mých lýtek ledovými prsty, něco si zapsal do notesu a usmál se.
