Starý muž páchl prachem a dlouhými dny bez pořádného jídla. Stál u železných bran hotelu Grand Orison v Dubaji a držel v ruce malý kartonový nápis. Kolem něj proudily stovky hostů v hedvábných šatech a naleštěných botách, vonících drahými parfémy a provázených smíchem. Ani jeden z nich nezpomalil. Ani jeden z nich se mu nepodíval do tváře.
Ochranka to z dálky sledovala s trpělivostí lidí, kteří jsou placeni za to, aby problémy tiše vyřešili.
Jmenoval se Dio. Bylo mu šedesát tři let, na spáncích měl prošedivělé vlasy a na čele hluboké vrásky. Košili měl roztrženou u ramene. Boty už neměly podrážky a dlažba mu pálila pod chodidly. Od předchozího rána nic nejedl.
Pomalu se posadil ke studené kamenné zdi vedle železné brány a zavřel oči. Z žaludku se mu ozývaly tiché, duté zvuky. Složil kartonový nápis a přitiskl si ho k hrudi.
V sále Grand Orison sedělo 240 hostů u stolů pokrytých hedvábnými ubrusy pod lustry, které visely ze stropu jako zamrzlé křišťálové vodopády. Na každém místě ležely čtyři vidličky. Tři sklenice. Dvanáctičlenný orchestr tiše hrál z vyvýšeného pódia na druhém konci sálu.
Hudební vybavení a technologie
Jednalo se o výroční slavnostní večer společnosti Rexton Group, jedné z nejvlivnějších soukromých investičních společností na světě.
V místnosti vonělo peníze, bílé růže a hřejivá jistota lidí, kteří ani na okamžik nepochybovali o tom, že jsou přesně tam, kde mají být.
Za skupinou Rexton Group stál Baron Seal. Bylo mu padesát jedna let, měl široká ramena, bradu jako z vytesaného kamene a oči, které se pohybovaly po místnosti stejně jako světlomety v mlze. Nic mu neuniklo. Procházel tanečním sálem jako člověk, který o sobě nikdy ani na okamžik nepochyboval, a místnost na něj reagovala tak, jak na takovou jistotu reagují vždy. Když procházel, všichni se k němu lehce otočili. Když se na ně podíval, všichni se usmáli o něco širším úsměvem.
Baron měl jeden soukromý zvyk, o kterém věděli jen jeho nejbližší přátelé a o kterém se nikdy nepsalo v novinách. Uzavíral sázky – malé, kruté, soukromé sázky – na lidské chování. Předpovídal, že se někomu v místnosti stane něco trapného, pak sledoval, jak se to stane, a vybral si, co mu náleželo. Jeho nejbližšímu okruhu přátel to připadalo zábavné.
Ještě než přišlo hlavní jídlo, vyhrál toho večera už dvě sázky. Jedna se týkala mladého zaměstnance, který rozlil červené víno. Druhá se týkala manželky jednoho z hostů, která řekla něco, čeho okamžitě litovala. Baron se v lidech málokdy mýlil.
Jeho kamarád Tico se mu naklonil k uchu. Tico měl kulatý obličej a téměř pořád se smál; byl to ten typ člověka, kterému připadalo všechno vtipné, kromě chvil, kdy se mu osobně nedařilo. Zašeptal mu, že cestou dovnitř viděl před branou starého žebráka. Ten muž seděl opřený o zeď s kartonovým nápisem. Tico si myslel, že by bylo vtipné vzít ho dovnitř a posadit ho ke stolu, jen aby viděl reakci ostatních hostů.
Jídlo
Baron ztichl, tak jako vždy, když ho nějaký nápad skutečně zaujal.
Zvedl sklenici s vínem a pomalu ji otáčel mezi prsty. Pak se mu rty zvedly do něčeho, co připomínalo úsměv. Řekl Ticovi, ať toho muže přivede dovnitř – ať ho nekrmí u dveří, ať mu nedává peníze a neposílá ho pryč, ale ať ho trochu umyje, posadí ke stolu číslo sedm v zadní části sálu a nikomu neprozradí, proč tam je.
Chtěl to sledovat. Chtěl na vlastní oči vidět, jak se jeho hosté zachovají k člověku, který nemá vůbec nic.
Myslel si, že mu to prozradí něco pravdivého.
Dva členové hotelové ostrahy vyšli ven. Našli Dia, jak stále sedí opřený o zeď se zavřenýma očima. Jeden z nich si k němu přikrčil a tiše mu řekl, že byl pozván dovnitř jako host.
Dio pomalu otevřel oči. Bez jediného slova přejížděl pohledem od jednoho strážce k druhému. Jeho oči se mezi nimi opatrně pohybovaly, tak jako se člověk dívá na cizí lidi, když se za dlouhá léta naučil, že po náhlé laskavosti obvykle následuje něco jiného.
Potom přikývl a opatrně vstal, tak jak se zvedají stařecká kolena, když už příliš dlouho nesla člověka příliš daleko.
V hotelové hale mu zaměstnanec přinesl bílou košili z krabice se ztrátami a nálezy v zázemí. Na Dioovu štíhlou postavu byla o několik čísel větší, ale on si ji bez reptání oblékl a co nejlépe si ji zastrčil do kalhot. Někdo našel pár starých mokasínů, které tam před několika měsíci zapomněl nějaký host. Kalhoty měl stále roztržené na kolenou, ale zaměstnankyně je co nejlépe vyčistila. Další mu pečlivě učesal bílé vlasy z čela. Terasa, trávník a zahrada
Poté ho strážci tiše provedli přes vstupní halu do tanečního sálu a usadili ho ke stolu číslo sedm.
Reakce u stolu číslo sedm byla okamžitá a naprosto tichá.
Hosté se podívali na Dia, pak na sebe navzájem a jejich oči se rychle pohybovaly tak, jak to lidé dělají, když komunikují beze slov. Žena ve zlatých šatech posunula židli o kousek doleva, aniž by si toho zřejmě všimla. Muž v šedém obleku zkontroloval svůj telefon. Další žena se na Dia usmála tím napjatým, uzavřeným úsměvem, který lidé používají, když nevědí, jaký výraz by měli mít.
Dio rozložil ubrousek a opatrně si ho položil na klín. Podíval se na jídlo na stole.
Na druhé straně místnosti to všechno sledoval Baron.
Tico se už tiše smál.
Baron sledoval, jak opatrně se pohybují Diovy ruce. Sledoval hosty u stolu číslo sedm, jak se kolem starého muže přeskupují, jako se voda v řece vlní kolem kamene – pomalu a bez povšimnutí. Sledoval, jak číšník na vteřinu zaváhal, než se rozhodl naplnit Diovu sklenici. Vše si všímal s precizní pozorností člověka, který strávil desítky let studiem toho, jak se lidé chovají, když se domnívají, že cena za nevhodné chování je nízká.
Dio jedl pomalu. Nespěchal. Nenahrnoval si jídlo na talíř ani se nepřehýbal přes stůl. Bral si malé porce a pečlivě žvýkal. Nevypadal, že by mu to bylo trapné. Dlouze vzhlížel k lustrům, jeho oči přejížděly po světle v nich tak, jak se člověk dívá na něco krásného, co už dlouho neviděl. Díval se na orchestr. Jeho oči bloudily po celé místnosti s tichou, neuspěchanou pozorností, zcela odlišnou od toho, jak se na něj dívali všichni ostatní v místnosti.
U stolu číslo sedm se muž jménem Klaus, německý developer s kancelářemi v Nairobi a Lagosu, konečně obrátil na Dia a strohým, zdvořilým, ale zjevně pohrdavým hlasem se ho zeptal, jak se na tuto akci dostal.Šaty
Dio se na něj klidně podíval a odpověděl, že byl pozván.
Klaus vydal ze sebe nějaký zvuk, který neznamenal ani souhlas, ani nesouhlas, a pak se znovu soustředil na svůj talíř.
Žena ve zlatých šatech, která seděla po Dioově druhé straně, s ním vůbec nemluvila. Byla zaneprázdněná živou konverzací s mužem naproti ní.
Asi dvacet minut po začátku večeře se k stolu číslo sedm posadila mladá žena. Jmenovala se Sera. Bylo jí dvacet šest let a pracovala jako novinářka pro finanční zpravodajský server, který již třetí rok po sobě přinášel reportáže z galavečera skupiny Rexton. Přišla mediálním vchodem a na tento večer jí byl přidělen stůl číslo sedm.
She noticed Dio immediately. She noticed the shirt was too large. She noticed the way the guests at the table had arranged themselves with small, careful distances between themselves and him. She looked at the old man and felt something she could not immediately explain.
Sera poured water into Dio’s glass without being asked.
He looked at her and thanked her quietly.
Představila se a on jí řekl, jak se jmenuje. Zeptala se ho, jak se mu večer líbí. Podíval se na ni s takovou upřímností, že ji to překvapilo, a řekl, že jídlo je velmi dobré a že mu lustry připomínají něco, co kdysi viděl ve vládní budově v Abuji, když byl mladý a měl své první opravdové zaměstnání – ještě než se všechno změnilo.
Ta poslední tři slova pronesl prostě, bez jakéhokoli patosu, a pak se znovu podíval na svůj talíř.Jídlo
Sera pomalu položila pero na ubrus.
Baron si všiml novináře sedícího vedle Dia, ale nedělal si s tím starosti. V oblasti vztahů s médii působil už patnáct let a věděl, které články se dostanou na veřejnost a které jsou potichu zamlčeny, než stačí způsobit potíže.
V místnosti byla jeho PR ředitelka Nola.
Obrátil se zpět ke svému hlavnímu stolu a přijal gratulace od švýcarského bankéře, který právě dorazil. Večer probíhal přesně podle plánu.
Orchestr plynule přešel k veselejší a svižnější skladbě a s ní se rozproudila i konverzace.
Na druhé straně místnosti jeden z Baronových mladších partnerů, muž jménem Sulo, už posledních patnáct minut sledoval Baronův stůl, místo aby se věnoval vlastní večeři. Sulo bylo třicet osm let. V Rexton Group pracoval už čtyři roky a měl ženu, dvě malé děti a hypotéku, jejíž splácení zcela záviselo na tom, zda Rexton Group bude fungovat přesně tak, jak tomu bylo dosud.
Za posledních deset minut třikrát sáhl po sklenici s vodou, aniž by z ní skutečně napil.
Sledoval Baronův výraz.
Sulo před osmnácti měsíci zaslechl něco, co neměl slyšet. V úterý pozdě odpoledne se vracel z tiskárny, když byly dveře na chodbě pootevřené. Zevnitř byly jasně slyšet dva hlasy. Padla dvě jména a řada čísel. Jedním z těch jmen bylo Vel.Patio, Lawn & Garden
Tehdy si Sulo namlouval, že neslyšel dost na to, aby pochopil, co to znamená.
Dnes večer si to už neříkal.
