12. října 2010 beze stopy zmizelo pět amerických turistů v zeleném pekle amazonského pralesa.
Julie Gordonová, Angela Carsonová, William White, John Ball a Brian Blake se vydali na výlet k vodopádům a už se nevrátili.
Celých sedm let žily jejich rodiny v mučivém napětí, domnívajíce se, že jsou mrtví a že je pohltila divočina.
Až jednoho dne při policejní razii, která se odehrála stovky kilometrů od místa, kde zmizeli, objevili v lesním táboře plastovou nádobu.
Uvnitř byly nové fotografie pohřešovaných Američanů.
Byli naživu, vyhublí a uvěznění v betonových zdech, ale na každé fotografii byly jejich oči dokonale rovně proříznuté chirurgickým skalpelem přímo na fotografickém papíře.
Místo tváří do objektivu kamery zíraly zírající černé díry.
10. října 2010 přivítalo mezinárodní letiště v brazilském městě Manaus skupinu pěti amerických turistů dusným vzduchem.
Teploměr toho rána ukazoval 35 °C a vlhkost vzduchu se blížila kritické hranici 90 %.
Byla to dovolená, kterou si skupina přátel pečlivě plánovala už více než 8 měsíců.
Třicetiletá Julie Gordonová, jednatřicetiletá Angela Carsonová, třiatřicetiletý William White, devětadvacetiletý John Ball a třiatřicetiletý Brian Blake sem přiletěli, aby prozkoumali divoký, nedotčený amazonský prales.
Hned po projití celní kontrolou se skupina vydala do autopůjčovny, kde na ni čekalo předem rezervované stříbrné SUV Toyota Highlander s pohonem všech kol.
Poté, co naložili své obrovské turistické batohy, stany a kempingové vybavení, vyrazili Američané na federální silnici BR 174.
Tato dálnice, protínající nekonečnou zelenou stěnu džungle, vedla přímo na sever.
Podle policejního vyšetřování se SUV 12. října v 10:15 dopoledne na chvíli zastavilo.
Byla to velká čerpací stanice sítě Postto Ecuador, která se nacházela několik desítek kilometrů od okraje města.
Záznamy z bezpečnostních kamer, které vyšetřovatelé zajistili, se později staly posledním důkazním materiálem o tom, že všech pět osob bylo naživu.
Na černobílém záznamu s nízkým rozlišením je jasně vidět, jak William White přistupuje k pokladně a platí v hotovosti za plnou nádrž benzínu.
Zároveň zachytila Julie Gordonovou kamera číslo čtyři, která byla nainstalována uvnitř obchodu.
Žena si koupila podrobnou topografickou mapu této oblasti a tři velké lahve silného repelentu proti komárům.
Na videu vypadají přátelé uvolněně, smějí se a o něčem si povídají u otevřených dveří auta.
V 10:32 opustil Toyota Hilux čerpací stanici a zmizel v oparu rozpáleného asfaltu.
Jejich konečným cílem byla obec Presidente Figedo, oblast známá mezi turisty svými kaskádovitými vodopády, hlubokými roklemi a mimořádně hustými lesy.
Téhož odpoledne ve 13:40 skupina zaparkovala své SUV na nezpevněném parkovišti poblíž začátku turistické stezky, která vedla k rozsáhlému jeskynnímu systému Cava Domuaga.
Podle předpisů národního parku se všichni návštěvníci museli zaregistrovat.
V opotřebovaném deníku strážce ve službě se nacházel zápis, který v 13:45 zapsal Brian Blake.
Z příspěvku vyplývalo, že skupina plánovala třídenní výlet hluboko do džungle.
Nejdůležitějším detailem této nahrávky bylo, že Američané zmínili přítomnost průvodce.
Najali si však neoficiálně místního průvodce, aniž by využili služeb cestovní kanceláře, a proto jeho jméno a kontaktní údaje nebyly zaznamenány v deníku.
15. října, v den, kdy se měla skupina vrátit ke svému vozu a hlásit se na stanici, se nikdo z nich neukázal.
19. října v 8:00 ráno si strážce na hlídce všiml, že vůz Toyota Hilux stále stojí na svém místě, hustě pokrytý vrstvou prachu a spadaného listí.
Dveře byly zamčené a skrz sklo byly vidět jen prázdné plastové lahve a turistické brožury.
Všechny pokusy o kontaktování turistů prostřednictvím jejich mobilních telefonů byly marné, protože se zařízení nacházela mimo dosah mobilního signálu.
Téhož večera místní policie oficiálně nahlásila pět občanů Spojených států jako pohřešované.
Následujícího rána byla zahájena pátrací a záchranná akce nebývalého rozsahu.
Do akce se zapojily jednotky brazilské armády, speciální záchranné týmy a desítky místních dobrovolníků.
Pátrací oblast byla rozdělena na čtvercové sektory o celkové rozloze více než 400 čtverečních mil.
Vojenské vrtulníky vybavené moderními termovizními kamerami několik dní kroužily nad neproniknutelnou korunou stromů a snažily se zachytit sebemenší tepelné záření z lidských těl nebo ohňů.
Na místě prohledávaly desítky psovodů s vycvičenými psy metr po metru břehy nejbližších přítoků řeky a vyčkávali v trnitých keřích.
Podmínky byly pekelné.
Teploty přes den dosahovaly 38 °C a díky neuvěřitelné vlhkosti se těžko dýchalo, a to i místním obyvatelům.
Dny ubíhaly, ale Zelené bludiště své vězně nevydalo.
Teprve 2. listopadu, více než dva týdny po zahájení pátrání, přinesla operace první a jedinou stopu.
4 a půl míle severovýchodně od zaparkovaného vozidla, na blátivém břehu úzkého bezejmenného přítoku, si jeden ze záchranářů všiml kousku látky.
Ukázalo se, že to byl turistický batoh.
Vyšetřovatelé jej podle sériového čísla na štítku rychle identifikovali jako majetek Johna Balla.
Batoh byl silně potrhaný, látka byla roztržená a většina kapes byla otevřená.
Nejpřekvapivější však bylo, že forenzní experti na něm nenašli ani jedinou kapku krve.
V okolí místa nálezu nebyly nalezeny žádné stopy po zápasu, žádné otisky bot ani žádné známky útoku divokého zvířete.
Batoh vypadal, jako by ho v panice shodil z ramen a nechal ho tam ležet v blátě.
Nebyly nalezeny žádné další osobní věci, oblečení ani vybavení.
Psi ztratili stopu doslova pár metrů od vody.
Vypadalo to, jako by se pět dospělých lidí prostě vypařilo v dusném vzduchu deštného pralesa a nezanechalo po sobě ani stín.
17. prosince 2010, když naděje na nalezení turistů živých definitivně pohasla a již nebyly k dispozici žádné prostředky k pokračování záchranné akce, bylo aktivní pátrání oficiálně ukončeno.
Tlusté složky s policejními protokoly byly odeslány do archivu a stav vyšetřování byl změněn na nevyřešený případ.
Rodiny pohřešovaných zůstaly tváří v tvář bolestivé nejistotě, přesvědčeny, že džungle jejich blízké navždy pohltila.
Nikdo z nich si ani nedokázal představit, že skutečná hrůza nemá s divokou přírodou nic společného a že ta nejhorší zkouška právě začala někde v ohlušující, dusivé tmě.
Uplynulo přesně sedm dlouhých let od toho osudového dne, kdy zelené bludiště Amazonie beze stopy pohltilo pět amerických turistů.
Pro jejich rodiny se tato doba proměnila v nekonečné utrpení plné čekání.
Svět se však změnil.
Ani jediná živá duše nedoufala v zázrak ani v nějaké logické vysvětlení té tragédie.
14. listopadu 2017 se však vývoj tohoto beznadějného případu dramaticky změnil.
Epicentrum událostí se nacházelo stovky kilometrů od původního místa zmizení, v neuvěřitelně odlehlé džungli poblíž koryta řeky Rio Hatapu.
Toho pochmurného rána prováděla brazilská federální policie rozsáhlou a brutální akci.
Hlavním cílem razie byl dobře zamaskovaný tábor nelegálních dřevorubců a zlatokopů.
V 4:00 ráno, po 15 minutách, začala elitní taktická jednotka, využívající hustou ranní mlhu a tropickou bouřku jako krytí, obklopovat celý areál.
Vlhkost vzduchu dosáhla 98 % a bláto pod jejich vojenskými botami se okamžitě proměnilo v lepkavé bláto.
Jakmile se z policejních reproduktorů ozvaly první výzvy k kapitulaci, zločinci se dali na útěk.
Většina nelegálních přistěhovalců zmizela v hustém porostu obrovské kapradiny.
V 5:00, 40 minut po páté ráno, si policie v táboře zajistila pevnou pozici.
Poté, co zajistili okolí, nařídil velitel jednotky speciálních sil, kapitán Thiago, důkladnou prohlídku zchátralých dřevěných budov.
Tábor tvořilo dvě desítky primitivních chatrčí pokrytých rezavým plechem.
