Ohlédla se na sestru, na strážného u výtahu, na starší ženu v pleteném svetru, která si k hrudi tiskla tašku s dokumenty a předstírala, že se dívá na podlahu. Pak se tchyně naklonila k Oleně tak blízko, že ta ucítila její drahé parfémy přes zápach chlóru.
— Muži jako Daniil by neměli prosit o povolení žít, — řekla Valentina. — A ženy v tvé situaci by neměly myslet na hrdost, ale na to, že jim bylo dovoleno zůstat v rodině.
Olena neodpověděla. Jen pomalu vytáhla telefon z kapsy a podívala se na displej.
Zmeškaný hovor od otce.
Za ním – zpráva od řidiče: „Petr Andrejevič už přijíždí ke klinice. S právníkem.“
Daniil si toho všiml jako první. Jeho tvář se změnila tak náhle, jako by v něm někdo zhasl světlo.
„Olena,“ řekl už jiným hlasem, „nedramatizuj to.“
Marina se stále usmívala, ale úsměv byl už slabý a nejistý.
A v tu chvíli se otevřely dveře výtahu.
Z kabiny vystoupil vysoký šedovlasý muž v tmavém kabátě. Za ním – právník s koženou složkou, na které byl vidět razítko okresního soudu a kopie bankovních dokumentů.
Valentina zbledla.
A Rostislav poprvé odložil telefon.
Olenin otec se zastavil uprostřed chodby a nedíval se na dceru, ale na Daniilovu ruku, která stále ležela na Marině v pase.
— Sundej ruku, — řekl tiše.
Daniil otevřel ústa, ale právník už vytáhl první list ze složky…
Část 2 a úplné rozuzlení: napište „ANO“ a klikněte na „Líbí se mi“, abychom mohli zveřejnit celý příběh. Děkujeme!
Pokud to nevidíte, přepněte komentáře na Nové/Vše.
