Matějův výkřik jsem zaslechl už ve vchodu.
Nejdřív jsem si myslel, že ten zvuk jde z jiného bytu, protože v našem domě jsou tenké stěny a mimina v prvních týdnech křičí, jako by se svět pokaždé znovu hroutil.
Čím blíž jsem se však ke dveřím přibližoval, tím jasnější mi bylo, že to byl můj syn.
Krik nebyl náladový ani rozzlobený.
Byl zoufalý.
Tak křičí dítě, které už příliš dlouho nikdo nevzal do náručí.
Přišel jsem domů o hodinu a půl dřív, protože mi Marina v 16:26 napsala: „Točím se v kruhu. Můžeš přijít dřív?“
Tu zprávu jsem si nevšiml hned.
V práci mě zdržel zákazník, pak jsem stál ve frontě v lékárně na krém, který jí předepsali po propuštění z nemocnice, a teprve u zastávky jsem si zapnul telefon.
Předtím tu byly ještě dvě zprávy.
Ve 14:12 napsala: „Přišla tvoje máma. Říká, že ti pomůže.“
V 15:03: „Řekla, že dítě křičí, protože jsem líný.“
Třetí zpráva byla krátká.
Z toho mi ztuhly prsty.
Když jsem strčil klíč do zámku, z bytu už se linula vůně teplého mléka, připálené pohanky a boršče, který nechali příliš dlouho na sporáku.
Ta vůně musela být domácká.
Ten večer byl nervózní.
Otevřel jsem dveře a hned jsem uviděl převrácený koš na prádlo.
Dětské věci ležely na rohožce v předsíni, jedno tričko bylo vlhké, jako by ho z dítěte svlékli ve spěchu a nestihli ho odnést do koupelny.
Z kuchyně se linulo příliš ostré světlo.
V pokoji hučela lednička.
Někde kapala voda.
Matěj křičel z kolébky vedle pohovky.
A Marina ležela na gauči tak nehybně, že jsem první dvě vteřiny nemohl ani dýchat.
Její tvář byla bledá, rty suché, jedna ruka jí visela dolů a prsty se nehýbaly.
Viděl jsem ji po porodu, jak byla slabá.
Viděl jsem, jak v porodnici plakala bolestí a únavou, a pak se omlouvala sestře za to, že pláče.
Viděl jsem, jak ho první noc držela v náručí a šeptala mu: „Jsem tady, maličký, jsem tady.“
Ale takovou jsem ji nikdy neviděl.
To nebyla únava.
Byl to propad.
Na konferenčním stolku ležel výpis z okresní nemocnice.
V pravém horním rohu bylo uvedeno datum, před dvěma dny.
Na žlutém listu bylo zvlášť uvedeno: v případě mdloby, zmatenosti, vysoké horečky, výrazné slabosti nebo neschopnosti zůstat při vědomí je třeba okamžitě vyhledat lékařskou pomoc.
Tu stránku jsem pak vyfotil.
V tu chvíli jsem si všiml slova „okamžitě“ a pocítil jsem, jak se mi v hrudi něco sevřelo.
Moje matka seděla u kuchyňského stolu.
Valentina Pavlovna jedla kuře s kaší a zeleninou.
Vedle stála miska s knedlíky, chléb na petříkovském podnose a šálek čaje.
Seděla vzpřímeně, s ubrouskem na klíně, jako host, kterého špatně obsloužili.
To dítě nedržela.
Lékaře jsem nevolala.
Nestála u Mariny.
Jedla.
Vešel jsem do pokoje a matka zvedla oči.
Podívala se na Marinu, pak na mě a řekla: „Herečka.“
Ta slova zazněla tiše.
Právě proto to bolelo o to víc.
Na takových slovech jsem vyrostl.
V dětství se zdály být součástí vzduchu.
„Nefňukej.“
„Neztrapňuj mě.“
„Jsi moc citlivý.“
„Vždyť se pro tebe snažím.“
Matka uměla proměnit bolest v poučení.
Uměla tak křičet, že mi zvonilo v uších, a o hodinu později mi předložila talíř polévky a řekla, že mě nikdo nemiluje tak jako ona.
