Vrzání postele v ložnici jí řeklo víc než jakákoli slova. A přesto Aurelia vykročila ke dveřím. Chtěla svého manžela naposledy vidět – vidět ho a zeptat se: copak je pro něj ve svých sedmadvaceti letech už příliš stará?
Narodil se 1. srpna 1948 v Rize v početné rodině s velmi skromnými materiálními podmínkami. Otec, Edmund Kalniņš, pracoval jako automechanik, matka byla v domácnosti. Navzdory svému prostému povolání byl Edmund sečtělý člověk a pojmenoval svého syna na počest legendárního staroseverského krále Ivara Bezpáteřního.
Rodiče doufali, že Ivar získá spolehlivé povolání, které mu umožní slušně si vydělávat. Ve čtrnácti letech, ještě jako žák střední školy, se tento mladík začal učit základy zámečnictví a poté se vyučil opravám výpočetní techniky.
Krátce před koncem školy se mladý Kalniņš „vzbouřil“. K hrůze svých rodičů se Ivar stal fanouškem Beatles, nechal si narůst dlouhé vlasy a začal nosit zvonové kalhoty. Brzy si mladík založil vlastní rockovou kapelu, se kterou hrál na tanečních zábavách v Rize a v Jurmale.
Ivar oznámil otci a matce, že se nebude věnovat žádnému „jistému“ povolání, ale že hodlá svůj život zasvětit umění. Kalniņš se proto zapsal na divadelní fakultu Lotyšské státní konzervatoře J. Vitola.
V roce 1971 se student konzervatoře Ivar seznámil s prostou dívkou jménem Ilga. Mladí lidé se do sebe zamilovali. Ivar požádal Ilgu o ruku a ona jeho nabídku přijala. Brzy se jim narodily dvě dcery – Una a Elena.
Jako student nebyl Ivar zdaleka nejpilnější, ale zachránil ho jeho „herecký vzhled“: říkalo se, že Kalnynšovi patří místo v Hollywoodu.
V roce 1972, když studoval třetí ročník na konzervatoři, byl Ivar přijat do souboru Uměleckého akademického divadla J. Rainise. V divadle mu sice nijak nehrnuli významné role, zato do jeho života vtrhlo filmové plátno.
V tom samém roce 1972 si Ivar zahrál v Riga Film Studio malou roli ve filmu „Ilga-Ivolga“. Hned nato následovala role ve sportovním filmu „Právo na skok“, který se tentokrát natáčel ve studiu Mosfilm.
Režiséři si všimli „nesovětské krásy“ tohoto pobaltského herce: od té doby byl Kalnynš neustále zván k malým rolím západních špionů, německých důstojníků a podobně.
Cestu k opravdové slávě Kalnynšovi vydláždila jeho divadelní kolegyně, slavná sovětská herečka Vija Artmane. Právě Vija navrhla režisérovi Janisovi Streičovi, který se chystal natočit drama „Divadlo“ podle románu Somerseta Moema, kandidaturu Ivara. Díky protekci Artmanové získal Kalnynš roli Toma Fennella, mladého milence stárnoucí primadony, a ta se stala jeho „vstupenkou ke slávě“ v sovětském filmu.
Po filmu „Divadlo“ se na Kalnynše sypaly nabídky jako z rohu hojnosti. Ivar hrál v mnoha filmech a často ztvárňoval role cizinců.
V roce 1985 zasáhla Kalnynšu druhá vlna celosvazové popularity, která byla ještě silnější než ta první.
V melodramatu Igora Maslennikova „Zimní třešeň“ ztvárnil Ivar roli impozantního Moskvana Herberta, který pracuje ve Švýcarsku. Po uvedení tohoto filmu do kin se do Kalnynše zamilovaly všechny ženy v SSSR.
V roce 1992 se čtyřiačtyřicetiletý Ivar při natáčení filmu „Tajemství rodiny de Granchan“ seznámil s litevskou studentkou Aurelií Anužite, která do té doby stihla hrát ve velmi populárním filmu „Pavouk“.
Aurelii bylo teprve 20 let, byla stejně stará jako Ivarova nejstarší dcera, ale to nezabránilo rozvoji vášnivého milostného vztahu. Kalnynš svůj vztah s mladou kráskou před manželkou neskrýval: Ilga byla v šoku, ale nemohla s tím nic dělat. Následoval rozvod.
Aby si mohl vzít Aurelii, byl Kalniņš ochoten podstoupit jakékoli oběti: konkrétně tento herec, který byl od narození katolíkem, přestoupil k luteránství.
V roce 1993 se zamilovaný pár vzal a o rok později porodila Aurelia svému manželovi syna Mikase.
V roce 1997 absolvovala Aurelia Lotyšskou akademii kultury a začala pracovat společně se svým manželem v Novém řížském divadle. Manželé se často objevovali ve filmech, a to především v ruských.
Navenek se Kalnynšovo manželství jevilo jako ideální, ale Anužitina litevská rodina měla obavy: podle nich Ivar „miloval Aurelii po lotyšsku drsně“. Kalnynšova nezkrotná žárlivost byla všem zřejmá, ale teprve po sedmi letech vyšlo najevo, že herec svou mladou manželku fyzicky týral. Kromě toho se také objevily informace o Ivarových finančních problémech.
Poslední kapkou, která přetekla pohár Aureliiny trpělivosti, však byla Ivarova nevěra. Říkalo se, že herečka přistihla svého manžela v ložnici s devatenáctiletou Lotyškou Laure Kalniňovou.
V roce 2000 se pár rozvedl. Aurelia se brzy provdala za Andrise Laucinsha, předsedu představenstva Rady zahraničních investorů v Lotyšsku. Z tohoto manželství se Aurelii narodilo pět dětí.
Ani Kalnynš nezůstal sám. Hned po rozvodu se oženil s Laurou. Manželům se narodily dvě dcery – Luisa Darta a Vivien Anna.
V průběhu nulových a desátých let Ivar Kalniņš aktivně působil v Rusku. Hrával ve filmech a účastnil se talk show. Obrovské jmění si Kalniņš vydělal díky natáčení reklam na kávu a hodinky. Rusko umožnilo tomuto lotyšskému herci stát se nejen zámožným, ale i bohatým člověkem.
Od roku 2014 však Kalniņš začal o Rusku a ruském národu hovořit v negativním duchu. Vrchol jeho odporu vůči zemi, která mu tolik dala, nastal v roce 2022. Ivar prohlásil:
„Všechno ruské ve mně vzbuzuje odpor. Pokud chcete impérium, osídlete Sibiř. Zlo samo od sebe zanikne.“
Samozřejmě, že po těchto výrocích se 77letý Kalniņš v Rusku už neobjevil a podle všeho ho Rusové zrovna s nadšením nečekají…
