To samo o sobě není nic neobvyklého a v létě se to stává.
Jenže tentokrát to nebyla jen odřenina. Hoch po pádu zůstal v bezvědomí.
Když jsme přistáli, čekalo mě něco, na co asi nezapomenu.
Kolem zraněného kluka stáli jeho kamarádi. Mohlo jim být tak osm, deset, dvanáct let. Prostě parta kluků, která ještě před chvílí jezdila na kolech a řešila úplně jiné starosti než vrtulník a záchranku.
A víte co?
Oni neutekli.
Jeden volal 155. Ostatní byli u kamaráda. Mluvili na něj. Zaklonili mu hlavu, přikryli ho mikinami. Ukazovali nám, kde přesně leží. A zatímco my jsme se starali o něj, oni se starali o všechno ostatní.
O kolo, batoh, jeho věci, o sebe navzájem.
Když jsme ho nakládali do vrtulníku, bylo na nich vidět, jak se bojí, ale přesto tam stáli a poslouchali s jediným zájmem – aby byl kamarád v pořádku.
A já si v tu chvíli říkal, že přesně tohle je možná ta nejdůležitější první pomoc, kterou můžete někomu dát.
Ne zmizet. Neotočit se zády. Neříct si, že to vyřeší někdo jiný ale držet při sobě.
Hrdinové nejsou jen ve filmech. Někdy jsou to obyčejní kluci z východních Čech, kterým je deset let, mají špinavé tenisky, odřená kolena a rozklepaný hlas, když mluví s operátorkou na lince 155.
A přesto udělají všechno správně.
Upřímně?
Ten den jsem nebyl nejvíc pyšný na naši posádku. Byl jsem pyšný na ně.
Na partu malých kluků, kteří nám připomněli, jak vypadá opravdové kamarádství.
A kdyby se mě někdo zeptal, jak bych si přál, aby se jednou zachovaly moje děti?
Přesně takhle. 
Díky kluci…
Nedávno jsme letěli ke klukovi, který spadl z kola.
