– To nejsou moje děti! – vykřikl, šokován do hloubky. – Lásko, otevři oči! Jsou to Černoši! Od koho jsi je porodila? Kdo to je? Kdo je tvůj milenec?!
Jeho hlas se třásl vztekem, tvář se mu zkroutila.
– Do tohohle domu už nemáš co dělat! Ani se nepřibližuj! A nezapomeň, že ode mě nedostaneš ani cent. Ani teď, ani nikdy!
Lada měla celý život smůlu. Vyrůstala v sirotčinci, kde téměř žádní přátelé nebyli, a ti lidé, kteří si přišli vybrat dítě k adopci, nikdy nevěnovali pozornost této skromné dívce, ať už byla jakkoli pilná. Jedinou blízkou osobou pro ladu zůstala chůva Věra Pavlovna, která se snažila najít pro ladu pěstouny. Ale všechny pokusy skončily v ničem: z nějakého důvodu si nikdo nechtěl vzít tichou a plachou dívku. Nakonec, když Lada ztratila veškerou naději na získání rodiny, začala čekat na plnoletost.
Před samotným vydáním se Věra Pavlovna rozhodla vyprávět Ladě příběh jejího vystoupení v útulku. Kdysi dávno, jako malá, se Lada často ptala chůvy na své rodiče, ale pokaždé se vyhýbala odpovědi. A teď, když přišel okamžik přiznání, Věra Pavlovna pozvala Lada na procházku po rozkvetlém dvoře a opatrně zahájila konverzaci.
“Bylo ti asi rok, když tě sem přivezli,” řekla Věra Pavlovna jemně při pohledu na budovu sirotčince — ” pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Bylo jaro, sněžilo, bylo teplo. Uklízeli jsme dvorek, sbírali listí a najednou přijelo policejní auto. Řekli nám, že tě sebrali cikánům — jejich tábor stál u řeky a oni řekli, že tě našli na břehu. Jestli je to pravda, nebo ne, není známo, ale nikdo tě z nějakého důvodu nehledal. A zůstala jsi tady.
Umlčela se a podívala se na Ladu, která stála a široce otevřela oči.
– A to je všechno? zeptala se Lada: “nevíte něco o mých rodičích?”
Věra Pavlovna se těžce nadechla a sklopila hlavu.
“Vůbec nic,” souhlasila, ” ani o rodičích, ani o jiných příbuzných. Jako bys spadla z nebe.
Lada se zamyslela, chvíli stála, pak pomalu přistoupila ke houpačce a padla na ně. Strávila tam hodinu nebo dvě, než se setmělo a přemýšlela, co se stalo před lety. Jak se dostala na břeh řeky?
Po ukončení studia se Lada zapsala na Lékařskou fakultu. Dostala malý byt v novostavbě a nastoupila jako sanitářka do krajské nemocnice, aby zkombinovala studium s prací. Tam ji osud spojil s Antonem, terapeutem, který okamžitě upoutal její pozornost. Anton byl o sedm let starší, vždy zdvořilý, s laskavými rysy a mírně unaveným pohledem.
V práci byl Anton neustále obklopen ženami: několik mladých sester se aktivně snažilo upoutat jeho pozornost. Proslýchalo se, že před Ladovým příchodem měl poměr s endokrinologkou Christinou, skutečnou kráskou nemocnice. Navzdory všem očekáváním si však Anton vybral právě ladu. Když se nemocnice dozvěděla o jejich vztahu, drby se rozhořely s novou silou.
– A co v ní našel? “zeptala se Lera, jedna z nejodvážnějších fanynek Antona,” bez slz se na to nepodíváš! Hubená jako tříska a obléká se, jak má. Kdo ji svlékne, začne plakat!
“Vždyť je z útulku,” chichotala se Nastya, její bývalá rivalka, ” tam jsou všichni tak divní, s blbcem.
Lada ta slova slyšela, ale předstírala, že nechápe, o koho jde.
“Holky, do práce,” přerušil je Anton svým zjevem, když se blížil k ladu, ” a já Pro tebe mám důležitou zprávu.
Poté, co čekal, až se sestry skryjí z dohledu, pokračoval:
– Dnes večeříme u mých rodičů. Bude to něco jako seznamování. Chápeš?
Láďa Zavadil: už?! Pokud se ji Anton rozhodl představit rodičům, pak jejich vztah vážně směřuje ke svatbě.
Večer vzal Anton ladu, oblečenou v elegantních šatech, ke svým rodičům. Ti ji okamžitě začali zavalovat otázkami, které dívku zneklidňovaly. Zdálo se, že Antonův otec Viktor Alexejevič, profesor anatomie, sledoval každý její pohyb, což jí způsobilo nepohodlí.
“Takže jste vyrůstali v sirotčinci,” pronesl, otřel si brýle a aniž by se od pražce odtrhl, ” to je špatné. Velmi špatné. Nedostatek rodičů má velmi negativní vliv na formování osobnosti.
Antonova matka, Ida Vitalijevna, bývalá kardioložka, podporovala svého manžela navzdory zakořeněným názorům svého syna.
“Ano, opravdu to není dobré, “dodala,” a proč, když to není tajemství, vás nikdo adoptoval?
Lada se opila o limonádu a málem upustila sklenici.
“Nevím,” zamumlala a snažila se zadržet slzy, ” nebylo to na mně.
Viktor Alexejevič, zřejmě unavený z tohoto tématu, změnil rozhovor a obrátil se na svého syna s nějakými zdravotními problémy. A Ida Vitalijevna se začala Lada ptát na její zájmy. Dívka cítila, jak napětí v ní roste a prostorný byt jako by se kolem ní zužoval, připravený ji rozdrtit jako malého pavouka.
“Promiňte, musím jít,” neobstála Lada.…
Vyskočila od stolu a Anton ji následoval. Doprovodil ji až ke vchodu a nabídl svezení, Lada to ale odmítla.
“Dojedu taxíkem,” burcovala a lačně vdechovala studený vzduch, ” Uvidíme se zítra.
Anton ji chytil za ruku a přitáhl k sobě.
“Nevšímej si mých starých lidí,” řekl a snažil se ji uklidnit, ” oni i já se občas dostanou do Bílého kaluže. Charakter obou je složitý.
Lada se opatrně uvolnila z jeho náruče, popřála dobrou noc a zamířila k zastávce. Chtěla jen jediné-dostat se co nejdál od tohoto domu. Antonovi rodiče jí způsobili tak ostrou nechuť, že se s nimi za žádných okolností nechtěla znovu setkat.
Naštěstí ji Anton už k rodičům nepozval. Brzy ji požádal o ruku a odvezl k sobě. Svatba se konala měsíc po nabídce, když byla Lada ve druhém měsíci těhotenství. U svátečního stolu cítila nespokojené pohledy Antonových rodičů a kolegů a byla jí zima jako ze zimního větru. Jediným zdrojem tepla na této oslavě zůstala Věra Pavlovna, která se radovala z ladu a pronesla jeden přípitek za druhým.
Po svatbě Lada pokračovala v práci v nemocnici, ale když se batole začalo aktivně projevovat, Anton trval na tom, aby opustila práci. Její břicho se znatelně zvětšilo a jednoho dne Anton navrhl, že uvnitř není jedno dítě, ale možná dokonce dvojče. Ultrazvuk nikdy neudělali-rozhodli se zachovat intriky pro populární “genderpati”.
Tři týdny před termínem Lada porodila dvě dvojčata. Když jí je porodní asistentka ukázala, Lada byla překvapená: děti byly tmavé pleti, jako by je někdo namáčel do čokolády. Lékaři byli také zasaženi a lékař se pokusil pražce uklidnit.
“Víte, i já jsem měla dítě tmavé,” ujistila ji rychle lékařka, ” ale po několika dnech to šlo, barva kůže se stala běžnou.
Ladu více znepokojovala reakce manžela na vzhled dětí. Požádala o dočasné ponechání dvojčat pod dohledem a zatím je neukázala Antonovi.
— Pokud jsou v pořádku, nebude možné je dlouho skrývat, “varovala lékařka,” je lepší si je předem připravit.
A Lada to udělala. Ve své nevině si byla jistá, a tak byla připravena podstoupit i test DNA.
– Takže to jsou určitě moje děti? Anton zvolal, když uviděl dvojčata. – Pokud je to něčí vtip, není to vůbec vtipné!
Prudce couvl a málem zakopl. Lada předala děti porodní asistentce a požádala ji, aby je nechala s manželem o samotě.
“To jsem nečekal, že to dokážeš,” pronesl Anton, když zůstali sami. – Já ti, hlupáku, věřil! Běhal jsem po obchodech, připravoval se a ty jsi … jaký had, lásko!
Ladovi se zastavilo srdce.
Ezoic
– To jsou tvoje děti! O čem to vůbec je, když jsem tě vždycky viděla?
Anton se otočil a přistoupil k oknu.
“Rodiče měli o tobě pravdu,” pronesl pomalu. – A já se za to postavil. Nevím, s kým jsi otěhotněla, ale HLEDEJ pomoc od něj. Už s tebou žít nebudu!
Pro ladu z nemocnice přijela Věra Pavlovna. Vzala ji i s dětmi k sobě domů. Chůva se snažila nenechat bývalou vychovatelku samotnou, protože se obávala, že by mohla dělat hlouposti.
– Proč máš takové děti? jednou se zeptala Věra Pavlovna a houpala kolébku s vyhrabanými dvojčaty. – Jsi bílá, Antone. A ty jsou černé. Nějak divně.
Lada se na ni s hořkostí podívala a vzlykala.
“No a jste tam taky —” pronesla trpce. – Myslela jsem, že mi uvěříte.…
Zakryla si obličej rukama a Věra Pavlovna ji jemně pohladila po zádech.
“Já ti věřím, já ti věřím —” usmála se. – Je to opravdu úžasné.
Ale Lada neměla čas se divit. Anton ji opustil a jak nyní vychovat dvě děti, neměla tušení. Na práci a studium se dalo zapomenout, stejně jako na předchozí život.
“Nic, nějak to zvládneme,” řekla Věra Pavlovna a všimla si Ladina bezútěšného výrazu. – Kde se naše neztratila!
Aby se Lada odvrátila od každodenních starostí a rozchodu s Antonem, našla na internetu malou práci. Několik hodin denně psala reklamní recenze na různých webech. Velké peníze to nepřineslo, ale důchod Věry Pavlovny a přídavky na děti nějak umožnily rodině udržet se nad vodou.
Věra Pavlovna se o Igora a Sašu postarala — přesně tak Láďa pojmenoval dvojčata. Pohrávala si s nimi, jako by to byli její vlastní vnuci, a téměř k nim nepouštěla ladu.
“Odpočívej,” řekla Věra Pavlovna pokaždé, když Lada přišla k dětem. – Zvládnu to sama.
Lada to nevadilo. Péče o dvojčata měla pozitivní vliv na věru Pavlovnou: jako by omládla o deset let, přestala si stěžovat na bolesti zad a vůbec rozkvetla.
“Chvíli jsem přemýšlela a tak jsem se rozhodla,” řekla jednou večer Věra Pavlovna, když seděla s novinami v křesle. – Možná byli tví předkové Černoši. To se občas stává. Děti tmavé pleti se rodí se světlými dětmi.
