– Kam jdeš, Inno? manžel se udiveně podíval, jak si žena věci dává do cestovní tašky. Opatrně “po lajně”, jako by tyto věci připravovala na výstavu, ne do kufru. Přesnost ve všem byla pro Innu samozřejmostí. Jeho žena byla krásná: Leonid vždy chodil do práce uklizený, čistý a vonící drahou kolínskou, kterou s láskou vybírala manželka jako dárek k 23.únoru. Každý rok stejný.
Manželé spolu žili více než dvacet let. Čistota i pořádek nebyly jen ve skříních: po policích bylo rozloženo vše, co se týkalo domácnosti a vztahů.
Jednou ročně výlet k moři, na stejnou turbázu, dvakrát měsíčně návštěvy tchyně a tchyně, každé ráno káva s jednou lžící cukru a sendvič se sýrem. Sýr a klobása byly mimochodem vždy dokonale nakrájeny: Leonid si dokonce myslel, že manželka má tajné pravítko, podle kterého měří velikost a tloušťku kusu.
Večer po práci Inna vždy sledovala stejný detektivní seriál, pak druhý den připravila večeři a přesně ve 22.00 šla spát.
Stojí za to říci, že menu bylo pečlivě naplánováno a za dvacet let nebylo ani jednou porušeno? V úterý k večeři bylo kuře a ve středu rybí den. Zpočátku se Leonid nějak bránil, ale pak si zvykl. Ale časem chtěl něco nového.
– Proč mlčíš? Inno!
– A? žena se otřásla a otočila se.
– Jdeš, říkám, kam?
– Jak kam? Na dovolené. Inna se na manžela podívala jako na malé dítě. – Zapomněl jsi, že máme lístky na zítřek?
– Tak jsem myslel, že nepojedeš! Sama jsi říkala, že tě v práci nepustí.…
– Domluvila jsem se s nadřízeným. – pokrčila rameny Inna. – Mohu měnit tradice? Už tolik let jezdíme do našich ” Vasilek “a najednou zůstanu doma kvůli nějaké”kukačce”? Není to moje chyba, že si naplánovala dovolenou na stejné datum!
“Ne …” zamumlal manžel. – Ale ty jsi účetní. Bez tebe to nejde.
– Přesně tak. Já jsem hlavní účetní a ona je jen asistentka. Navíc jsem před rokem psala žádost o dovolenou, mám ji podepsanou, celý rok jsem ležela na stole, ve složce Dovolená. Spolu s dalšími hromadami podobných prohlášení z minulých let. Celé oddělení ví, že vždy chodím na dovolenou ve stejný den! A ta slepice je prostě nezkušená, nová. Prohlášení ani nepodepsala, jen ho před měsícem řediteli přinesla. Je jasné, že kdo dřív stihl, tak i dovolenou. – Inna byla naštvaná, když Balila věci. Příběh o její dovolené se táhl už měsíc…
– Takže tě pustili? – zeptal se Leonid smutně.
— Ano.
– A ty jedeš se mnou?
Leonide, já s tebou nejedu, ale jedeme spolu. Jako obvykle. Neboj se, neopustím tě. Co to děláš, miláčku? Není nemocný ze stresu? – Inna se podívala na tvář svého manžela a byla nervózní.
– Jo, musel jsem být nervózní. Ale teď je všechno v pořádku, když jedeš taky. Sbalte mi tašku, pak … ” řekl a vyšel z ložnice.
“To je ale prokletí!”myšlenky v Leonidově hlavě se nesly rychlostí letadla, které vezlo resortníka na dovolenou. Ale manžel měl úplně jiné plány, protože byl pevně přesvědčen, že manželka tentokrát na turbázu nepojede. Celý měsíc byla Inna zdrcená, že se ředitelka zarazila a požádala ji o posunutí termínu cesty. A protože lístky byly nevratné, Leonid přesvědčil svou ženu, že je třeba jet. Mu. Bez ní.
– Neztrácejte se s cestováním. Jet. Jednou to zvládnu sám. Nudit se samozřejmě budu, ale co dělat, ” řekl a odešel do práce, sotva skrýval radost. A najednou takové překvapení … manželka s kufrem.
“Co mám dělat? Jak se tedy nyní vyvrbit?»
Vyšel na balkon a rychle vytočil číslo. O čem mluvil, Inna neslyšela. Ale manželovo chování bylo příliš divné a podezřelé, a proto se rozhodla ho sledovat.
– Chceš kávu nebo čaj? – poprvé po dvaceti letech společného života se Leonid rozhodl Prostřít stůl na snídani. A taky v den odjezdu. To se Inně zdálo podezřelé.
– Kafe, samozřejmě, co to děláš?! Jedna lžíce cukru … – Inna se ještě více zamyslela. – Naleju si to sama. Běž si namazat boty krémem, aby se leskly.
-Radši bys to měla udělat ty, nebo ti něco namažu. Pak mi řekneš, že ty světlé sandály jsou kvůli mně černé — ” odpověděl Leonid a z rukou manželky vytáhl konvici a šálek.
– Dobře … dobře.…
Inna vyšla z kuchyně, ale sledování manžela nepřestalo. Zdálo se jí, že jí do šálku něco přidal a nebyl to vůbec cukr.
Zapomněl jsem, že si musím koupit vodu na cestu a ubrousky. Jdu rychle do obchodu. Pijte kávu, dokud je horká! – manžel strčil do ruky ženě šálek a zíral, že se napije.
“Jdi,” řekla Inna. Manžel ale čekal, zda se káva vypije. – Jak chutná, naučil ses vařit kávu? Za dvacet let? – pochválila Inna, když se dotkla rtů na sklenici.
Manžel neodpověděl: okamžitě ztratil zájem a vyšel z domu a zamířil k popelnici stojící pod okny balkonu, aby vyhodil “důkazy”. Do žádného obchodu se nechystal, potřeboval záminku k odchodu.
– Haló? Jo, udělal, jak jsi řekla. Do kávy jí nasypal prášek. Čekám, až to začne fungovat, abych mohl odjet. Čeho? Nemůžeš jít na kafe?! – Leonid zbělel, jako by právě vypil jed. – Jak jsem to mohl vědět?! Nejsem chemik ani doktor. Dobře, je zdravá jako býk. Za ty roky jsem nikdy nebyla nemocná. Trochu to projede, doslova, a je to. Jen si chvilku sedne na nočník. Hlavní je, aby měla zpoždění v letadle a já jel na dovolenou sám, ” uklidnil se Leonid, že sestra rozpoutala přílišnou paniku a po vypuštění hovoru chvíli počkala a vrátila se domů.
Jenže dveře se sotva otevřely: Inna ležela na podlaze v předsíni a podle jejího vzhledu byla sotva živá. Naštěstí, nebo bohužel, v tu chvíli kolem bytu rodiny procházela sousedka, Zina. Byla svědkem tragické scény.
– Ježíši Kriste! Běda tomu! Tak mladá! – žena si to přečetla.
– Je naživu. Asi-nejistě zamumlal Leonid.
– Musíme okamžitě zavolat sanitku!
– Možná ne. Možná to projde samo. – vytlačil Leonida a bál se o sebe.
Sousedka ale Leonida neposlouchala. Rychle vytočila telefon sanitky a zavolala záchranku.
Leonid mezitím zoufale zametal stopy. Vylil kávu, kterou manželka nedopila, vymazal otisky prstů a s kufrem tiše utekl…
O den později, když spokojeně ležel v pokoji na turbáze a díval se do stropu pod rozměrným sopránem Jannočky — jeho nové ženy, pro kterou to všechno bylo, zazvonil telefon.
Leonid sám nepochopil, jak setrvačností reagoval na výzvu.
– Leno! Leničko! Kde jsi? Průšvih! Inna je mrtvá! Zachránit se nepodařilo! – brečeli do telefonu. Podle hlasu Leonid identifikoval sousedku, zinu. – Musíme zorganizovat pohřeb! Kam jsi zmizel? – žena vyjmenovala spoustu důležitých věcí, které stálo za to předělat neutěšeného manžela.
-Proč umřela? zeptal se Leonid opatrně.
– Srdce nevydrželo. Věk už ne 18 let, ” vzlykala sousedka.
– Takže jen nehoda?
– Jo, a co jiného by to mohlo být? sousedka přestala řvát.
– Nic, samozřejmě! Chodil jsem do obchodu. A rozhodně není vinen…
-Kde jsi teď?
“Jsem u sestry,” lhal Leonid. Ve skutečnosti utekl z domova a odletěl na dovolenou, všechno šlo podle jeho plánu. No skoro všechno…
– Proč jsi utekl z domu? V afektu?
— Ano. Právě. Poslyš, Zine, můžeme ten pohřeb nějak odložit?
– Jak to mám odložit?
– Za týden? Nebo lépe za dva … mám dovolenou, Turbo je zaplaceno … inne stejně nic nepomůže a já musím znovu získat nervy. A ještě ke smutku vedle ní ležím.…
Zina překvapeně mlčela.
– Jaká turbáza, lenost? Tvoje žena je mrtvá! Chceš si odpočinout, co?
– Dobře, beze mě není nikdo, kdo by to dělal. Přijedu, jak budu moct. Počká, ” odtušil Leonid. Ze začátku se mu dařilo, ale když si uvědomil, že jeho bezpečnost nic neohrožuje, uvolnil se.
– Kdo volal, Leničko? Johanka otevřela oči a zvedla hlavu.
– Jo, to je nesmysl. Spát. Nebo raději něco jiného, ” zasmál se nervózně. A nakonec to dopadlo ještě lépe. Dvacet let snášel manželku a tady je dárek: manželka ne. Haha! Manželka je pryč. A je jedno, že ji poslal na svět, je to směšná náhoda a nikdo nic neprokáže.
Usmál se a byl spokojený s vlastní vychytávkou.
Takže bude mít skoro líbánky s Jeanne a pak ji vezme do bytu své ženy. Je to první dědic jejího majetku! Oženit se s Jeanne samozřejmě nebude, ale soužití se všemi důsledky je to, co doktor předepsal.
Ráno spokojená Lenka zachrapelová. A když otevřel oči a rozhodl se obdivovat krásku Janečku, otočil se a zařval.
– Ježíši Kriste! Chur me! muž se vrhnul na balkón a zapomněl na pokoj ve druhém patře.
A strach měl co: místo Johanky měl pod bokem Innu. Bledá, rozcuchaná … jako z hororu oživlý mrtvola.
Leonida nezastavilo, že musí letět vysoko, byl pod dojmem toho, co viděl, a skočil dolů.
Innin zlomyslný smích byl to poslední, co si pamatoval.
Naštěstí, nebo bohužel, ale druhé patro-se ukázalo být příliš nízké na to, aby se s tímto světem rozloučilo. Leonid skončil se zlomeninou páteře a jako důsledek — celoživotním postižením.
Když se probral, uviděl lékaře. Zdálo se mu však, že vedle něj stála Inna — mrtvá žena, která ho zřejmě schválně sledovala a děsila ho.
– Jdi pryč! Pryč!pryč! Nechtěl jsem tě zabít, nemyslel jsem, že káva a tento prášek jsou neslučitelné! šeptal do půlky, snažil se mávat rukama, ale jeho končetiny nefungovaly a místo výkřiků bylo něco jako sténání. Přesto Inna a lékař stojící vedle pacienta dokázali Leonidova slova rozebrat.
– Takže váš manžel vás chtěl otrávit. Budete na něj psát prohlášení? zeptala se doktorka.
— Ne. Inna se otočila a odešla z pokoje.
