Marina sklopila hlavu a byla si dobře vědoma marnosti své návštěvy. I když tchýně něco nechala vnukovi, exmanžel si to určitě uklidí do náruče.
Nyní má jinou ženu, která zabírá všechny jeho myšlenky a čas. Anton nejen zapomněl na existenci svého syna-na Marinu pověsil obrovské dluhy na hypotéku.
Příběh bytu je velmi tajemný. Bydlení, které kupovali společně, se nyní stalo útočištěm pro Antona a jeho novou passii a Marina měla jen povinnost platit úvěr.
Jistě, mohla se odmítnout odstěhovat, dokonce přivolat policii, aby chránila svá práva, ale Anton a její milenka vyhrožovali, že jí udělají skutečnou noční můru. A pokud jí na dítěti alespoň trochu záleží, ať si sbalí věci a zmizí.
Marina si o svém exmanželovi nedělala iluze. Dva roky společného života ji hodně naučily. Tchyně, Helena Pavlovna, se snachou vždy soucítila.
– Proč jsi s ním spojila svůj život? Jen jsem si zkazila osud — ” vyprávěla často.
Elena Pavlovna ji podporovala, jak jen mohla, ale tajně před synem. Anton dlouho převzal otěže rodinné záležitosti a vytlačil matku. V jednom však Elena Pavlovna zůstala neoblomná-kategoricky odmítla přepsat obchod na syna, jakkoli se ji snažil přesvědčit.
Jednoho dne Marina omylem zaslechla jejich rozhovor.
– Mami, nechápu, proč máš tu bolest hlavy s daněmi a vykazováním? Už dlouho si vše řídím sám.
– Antone, říkala jsem ti, ať se k tomu nevracíš. Můžeš to považovat za mé pojištění proti chudobě.
– To si myslíš o mně?
– Přesně takového. A ty mi rozumíš. Až se ze mě nestane, Udělej si, co chceš.
Nazývat jejich případ “byznysem” však byla určitá nadsázka. Helena Pavlovna měla dílnu na výrobu a restaurování koberců. S patřičným přístupem mohl tento podnik vzkvétat-v jejich městě byla podobná dílna jediná a v okolních obcích nic podobného neexistovalo.
Ale Anton se více zajímal o extrakci okamžitého zisku. I na hypotéku vyčlenil jen zlomek potřebné částky, zbytek uhradila Marina a tchyně.
“Veškerý majetek, všechny vklady i samotná dílna přecházejí na Antonu,” přečetl notář.
Marina se otřásla. Manžel propukl v triumfální smích.
– No, to je zcela přirozené. Jak chcete, Marinko, splácet hypotéku? S Aňou máme za ty peníze spoustu plánů. Ale na co se ptám? – Půjčka je na tebe. Tak se otoč!
Teď už se oba smáli. Notář hodil na Marinu soucitný pohled.
– Vaše tchyně vám nechala dopis.
V kanceláři se ozval nový výbuch smíchu.
– Marinka bude číst! Oh, vydrž! A brečet!
“Ty a moje matka jste se prostě dokonale doplňovali,” procedil Anton. – Do večera sundej z bytu všechny svoje věci.
Marina zvedla na manžela, který se brzy stal bývalým, oči.
– Už jsem to vzala. Můžeš žít v klidu.
Antonův obličej zkameněl a oči se nebezpečně zúžily.
– Je to trochu drzé.
Notář se zvedl.
– Antone Grigorjeviči, opusťte kancelář, prosím.
– Jdeme, jdeme. Už tu nemáme co dělat — ” zavrčel pohrdavě.
Marina vyšla o minutu později. Když se posadila na židli v čekárně, rozbalila dopis tchýni.
“Holčičko, nezoufej. Postarala jsem se o tebe a vnuka. Musel jsem jednat tajně, aby se můj syn o ničem nedozvěděl. Pozorně si přečtěte mé pokyny. U stejného notáře dostanete obálku s doklady potvrzujícími plnou výplatu hypotéky. V rozvodovém řízení je předej soudci, aby ti přidělili byt.
Notář si je vědom a pomůže vše řádně vyřídit. U soudu řeknete, že chcete prodat bydlení — opravdu byste tam neměli bydlet. Ve městě mého narození žije můj první miláček. Nikdy jsme neztratili kontakt, vždy mě podporoval z dálky.
Hned po rozvodu se tam vydejte. Najdi ho — ukáže ti tvůj nový byt a malou dílnu, jako je tahle. Už je funkční.
Další úspěch je jen na vás. V obálce najdete i peníze. Stačí vám pár let s miminkem a pak to zvládnete sama. Už jsem to nedokázala nenápadně vyvést. A prosím, pokud se někdy rozhodnete znovu se vdát, vyberte si slušného člověka. Věřím, že se ti bude dařit. Pokud jde o Antona, je to přesná kopie svého otce. Geny nepodvádíš.
Určitě to zvládneš. Musíš odsud odejít. Až se postavíš na nohy, lidé jako můj syn Pro tebe přestanou představovat hrozbu. Anton, stejně jako jeho otec, je schopen urazit jen ty, kteří jsou slabší než on.”
Marina utřela slzy, ještě chvíli seděla a vrátila se do kanceláře notáře. Starší muž se přívětivě usmál.
– Jako byste se změnili. Doufám, že to tak bude i dál.
Když Marina vystoupila ze vchodu, okamžitě nasedla do čekajícího taxíku. Objednala si auto předem, aby syna nerušila — dítě už bylo vyčerpané. Auto zastavilo nedaleko úhledného malého domu.
“Přijeli,” otočil se k ní mladý řidič. – Jděte opatrně, aby se dítě neprobudilo, a já vám pomůžu s věcmi.
Marina se vděčně usmála.
– Moc vám děkuji.
K autu už spěchal muž s holí-podle věku je to první miláček Heleny Pavlovny. Řidič natáhl Marině vizitku.
– Zavolejte kdykoliv, hned tam budu.
“Děkuji moc —” odpověděla.
Auto odjelo a Marina se otočila k protijedoucímu.
– Dobrý Den, Marino. Pojďte dovnitř. Asi jste unavení?
– Jo, je jich málo.
– Málem jsem se zapomněl představit! Jmenuji se Pavel Pavlovič. Takhle si rodiče dělali ze syna legraci.
Muž byl velmi příjemný a vstřícný.
– Nakrmím vás a dnes odpočívejte. Zítra přijde víra, má sestro. Úžasná žena, která celý život pracovala ve školce. Stále chybí batolata. Ona bude sedět s vaším synem a my se postaráme o naléhavé záležitosti.
Věra Pavlovna se ukázala jako pozoruhodná osoba. Něco v ní nepolapitelně připomínalo Elenu Pavlovnu-stejně dobrosrdečnou, klidnou, ale s vnitřní tyčí. Okamžitě se dostala k Cyrilovi.
– Bože, to je zázrak! – byla nadšená. – Budeme přátelé, že?
Tříměsíční batole se bezzubě usmívalo a vyvolávalo u nové chůvy klid.
– Marino, nedělej nic. Všechno bude v pořádku, nakrmím, projdu se a všechno ostatní zařídím.
Marina se jen usmívala a cítila se naprosto zmatená. Úplně cizí lidé ji obklopovali takovou péčí a pozorností, jakou za celý život neznala.
Pavel Pavlovič podrobně vysvětlil, jak by měla postupovat, aby se při rozvodu nemusela dělit o to, co jí Helena Pavlovna zanechala. A tak se to zvrtlo. Sergej, ten samý taxikář, na ni každé ráno čekal u brány, odvážel ji do práce, vozil zpět a kategoricky odmítal vzít peníze.
Marina byla velmi trapná. Pavel Pavlovič nad ní kroutil hlavou:
– Marino, zlomila jsi srdce našemu místnímu taxikáři!
Marina se rozpačitě odmlčela.
– A on šel nedávno do taxíku. Jejich továrna se zavřela a on tam pracoval jako inženýr.
– Páni, jaké detaily! Jak se ti líbí?
Marina se pilně mračila.
– Teď mě zajímají úplně jiné otázky. Navíc je před námi rozvod, setkání s Antonem. …
Do bytu, který jí koupila Helena Pavlovna, se Marina zatím nevešla, aby se o ní předem nikdo nedozvěděl. S hlavou se ponořila do dílen, kterých se ukázalo hodně, protože podnik teprve začínal.
Část peněz, které tchyně zanechala, Marina investovala do rozvoje podnikání. Rozšířili sortiment, nakoupili další materiály a objednali si reklamu.
Obraty rostly. Lidé vyjádřili údiv nad kvalitou práce a řekli známým, jak levně a kvalitně lze koberec objednat. Marina měla pocit, že chybí personál a prostory, ale za měsíc se měl konat rozvodový proces. Poprvé jim byl odepřen rozvod kvůli malému dítěti, ale Marina už nechtěla nosit Antonovo příjmení.
Cítila se svobodná, silná, schopná mnoha věcí. Nakonec bylo stanoveno datum soudu. Marina se chystala do rodného města, odkud pocházela. Věra Pavlovna ji navštívila:
– Marino, drž hlavu vysoko. Ukaž mu třídu, aby se od té doby neodvážil urážet ženy.
“Pojedu taky,” prohlásil Pavel Pavlovič. – Kdo ještě podpoří? Mám přece vzdělání a zkušenosti.
“Pak je rozhodnuto,” usmál se Sergej, který se k nim nyní často stavil na čaj. Všechny odvezu a samozřejmě podpořím, co budu moct.
Marina se na ně zmateně podívala a pak se rozplakala:
– Drazí, děkuji. Děkuji, že jste. Díky za podporu.
Sergej se na Marinu díval s úzkostí a zmatkem. Byl úplně zmatený, aniž by si představoval, jak reagovat, ale ženské slzy ho rozhodně znepokojovaly.
Věra Pavlovna se také ušklíbla nad nosem a přitiskla k sobě malého Cyrila. Pavel Pavlovič se zvedl:
– Dobře, tak to je vlhko. Jste zvláštní, ženy. Vypadá to, že se všechno dobře skládá a vy pláčete?
Anton byl naštvaný. Pravidelné čerpání peněz z dílny vedlo k zákonnému výsledku — nyní není co vyplácet mzdy zaměstnancům. Lidé rezignovali, netajili se svým negativním postojem. A pak se objevila i exmanželka. To rozhodně nečekal.
Řekli mu, ať počká rok před rozvodem, on bezděčně odvětil: “počkáme, tak počkáme!”A ta šílená sama požádala o rozvázání manželství. Myslel si, že někde v podhradí vzlyká a ona se rozvádí!
Zajímavě. Možná doufá, že si ještě něco odnese. Hlouposti, co může mít? Byt? Vysvětlil, co s ní bude, když se o to pokusí. Ne, je tu něco jiného. Nejspíš se rozhodla, že si tak připomene, možná doufá, že se vrátí. Na to ale nemá vůbec čas.
