Mé dceři byly tři roky, když jsem ji našla pod mostem v bahně. Vychovávala jsem ji jako rodinu, i když si lidé šeptali za zády. Teď je to učitelka ve městě a já stále Žiju ve svém exilu a sbírám vzpomínky jako drahé korálky.
Vrzala podlahová deska pod nohou-při které si myslím, že bychom to měli opravit, ale všechny ruce nejdou. Sedla si ke stolu a vytáhla svůj starý deník. Zežloutly stránky jako listy na podzim, ale inkoust stále drží mé myšlenky. Za oknem se mele, bříza klepe větví, jako by prosila o návštěvu.
– Proč ses zbláznila? – říkám jí to. – Počkej, jaro přijde.
Vtipné je samozřejmě mluvit se stromem, ale když člověk žije sám, zdá se, že všechno kolem je živé. Po těch hrozných časech zůstala vdova-Můj Štěpán zemřel. Poslední dopis od něj mám stále uložený, z doby, kdy jsem byl ztracen v záhybech-tolikrát jsem si ho přečetl. Napsal, že se brzy vrátí, že mě miluje, že se uzdravíme šťastně … a za týden to zjistil.
Děti Bůh nedal, možná k lepšímu-v těch letech nebylo co nakrmit. Předseda kolchozu, Nikolaj Ivanovič, mě utěšoval:
– Nebuď smutná, Anno. Mladá, vdáš se.
“Už se nevdám,” odpověděla pevně. – Jednou jsem ho milovala.
V kolchozu pracovala od úsvitu do úsvitu. Brigadýr Petrovič, kdysi, křičí:
– Anno Vasiljevno, měla bys jít domů, čas později!
“To se stihne,” odpovídám, ” zatímco ruce pracují, duše nestárne.
Měl jsem malé hospodářství – koza Manka, stejně tvrdohlavá jako já sama. Slepice pětky-ráno mě budily lépe než kdejaký kohout. Sousedka Claudia si často dělala legraci:
– Ty nejsi krocan? Co je to za slepice?
Zahrada držela-brambory, mrkev, řepa. Všechno své, ze země. Na podzim se válely-okurky, rajčata, houby nakládané. V zimě, někdy, dostanete sklenici-a je to, jako by se léto vrátilo domů.
Ten den si pamatuju. Březen byl promočený, syrový. Od rána mrholilo, k večeru mrzlo. Šla jsem do lesa pro dřevo, Kamna se musí topit. Valečníků po zimních bouřkách bylo hodně, jen sbírejte. Vytočila jsem ocapku, jdu domů kolem starého Mostu, slyším, jak někdo pláče. Nejdřív jsem myslela, že to bude vítr. Ale ne, jasně, dětinsky to zní.
Sestoupila jsem pod most, dívala se-malá holka sedí, celá v blátě, šaty mokré, roztrhané, oči vyděšené. Jak mě uviděla, ztichla, jen se celá třásla jako osikový list.
– Budeš něčí dítě? ptám se tiše, abych se ještě víc nevyděsil.
Mlčí, jen mává očima. Rty jsou modré z chladu, ruce červené, oteklé.
“Je mi zima,” říkám si víc. – Vezmu tě domů a zahřeješ se.
Zvedla ji na ruce — lehká jako pírko. Zabalila jsem si ji do šátku a přitiskla k hrudi. Co je to za matku, která nechala dítě pod mostem? V hlavě to nemá.
Hvozd musel hodit-nebyl před ním. Celou cestu domů dívka mlčela, jen se mi pevně držela za krk promrzlými prsty.
Přinesla jsem ho domů, sousedé jsou tu jako tady – zprávy ve vesnici se rychle šíří. Claudia první přiběhla:
– Bože, Anno, kde jsi ji vzala?
“Pod mostem,” říkám. – Opuštěná.
“Ach, běda …” mávla Claudiovými rukama. -Co s ní uděláš?
– Jak co? Nechám to u sebe.
– Ty jsi, Anno, úplně zešílela? – to už je matrjoška. – Kam chceš dítě? Co budeš krmit?
“Co Bůh pošle, to nakrmím,” odsekla jsem.
Nejdříve zatopila pec a začala se ohřívat voda. Holka má modřiny, hubená je, žebra jí trčí. Umyla ji teplou vodou, zabalila do staré mikiny — jiné oblečení pro děti v domě nebylo.
– Chceš jíst? — ptát se.
Kývla nesměle.
Včera jsem jí nalila, chleba jsem jí uřízla. Žrádlo, ale úhledně-je vidět, že ne pouliční, domácí holčička byla.
– Jak ti mám říkat?
Mlčí. Jestli se bojí, nebo opravdu neumí mluvit.
Uložila ji do postele, sama se usadila na lavičce. V noci jsem se několikrát probudila, abych zjistila, jak to tam chodí. Spící, zakroucený, ve spánku vzlyká.
Ráno jsme se vydali na venkov, abychom oznámili nález. Předseda, Ivan Stěpanič, jen rukama rozvedl:
– Žádné hlášení o pohřešovaném dítěti. Možná někdo z města, kdo to hodil.…
– A co teď dělat?
– Podle zákona musí do školky. Zavolám do čtvrti.
Srdce mi skřípalo:
– Počkej, Stepanyče. Dej mi čas, možná přijdou rodiče. Do té doby si ji nechám u sebe.
– Anno Vasiljevno, zamysli se nad tím.…
– Není na co myslet. Už je rozhodnuto.
Pojmenovala jsem ji Maria po své matce. Myslela jsem, že se možná objeví rodiče, ale nikdo nepřišel. A díky Bohu, že jsem se k ní připoutala celou svou duší.
Zpočátku to bylo těžké-nemluvila vůbec, jen očima řídila izbu, jako by něco hledala. V noci jsem se probudila s křikem, celá jsem se třásla. Přitisknu ji k sobě, hladím ji po hlavě. :
– Nic, dcero, nic. Teď to bude dobré.
Ze starých šatů jsem jí ušila šaty. Maloval jsem v různých barvách-modrá, zelená, červená. Je to sice neokázalé, ale zábavné. Cembalo, jak jsem viděla, se zvedlo rukama:
– Anno, máš zlaté ruce! Myslela jsem, že ty umíš jen s lopatou.
“Život naučí švadlenu být i chůvou,” odpovídám a radostně chválím.
Ale ne všichni ve vesnici byli tak chápaví. Hlavně babka matrjoška, jak nás uvidí, tak se začne křtít:
– To není dobré, Anno. Když se někdo vloupá do domu, je to problém. Její matka musela být zmatená, a tak se rozešla. Jablko z jabloně…
– Sklapni, Matreno! – Přerušila jsem ji. – Nemůžeš soudit cizí hříchy. A teď je moje Holčička a tečka.
Předseda kolchozu se také zpočátku mračil:
– Přemýšlej o tom, Anno Vasiljevno, možná v jejím dětském domově. Tam se nakrmí a oblečou, jak mají.
– A kdo bude milovat? — ptát se. V sirotčinci je dost sirotků i bez nich.
Mávl rukou předseda, ale pak mu pomohl někdo, kdo poslal mléko, pak krupice.
Máša pomalu začala rozmrazovat. Nejprve se objevila slova po jednom, pak věty celé. Pamatuji si, jak jsem se poprvé zasmála — tehdy jsem se z žebříku vynořila, když jsem věšela závěsy. Sedím na podlaze a ona se najednou zalévá-zvonivě, dětinsky. Z toho smíchu jsem měla i bolest.
Na zahradě se mi snažila pomáhat. Podám jí malou tlapku-je důležitá, chodí, napodobuje. Jen čím dál více plevele v záhonech utápělo, než propouštělo. Ale nehádala jsem se-radovala jsem se, že se v ní život probouzí.
A pak přišla potíž-spadla mašinka s horkem. Leží, celá Rudá, blábolí. Jdu za záchranářem Semjonem Petrovičem.:
Kristem, prosím, pomoz mi!
A on jen rozvádí rukama:
– Jaké léky, Anno? Mám tři aspirinové pilulky na celou kolchoz. Počkej, třeba za týden něco přivezou.
– Za týden? — křičím. – Možná se nedožije zítřka.
Běžela jsem tehdy do oblasti, to je 9 kilometrů v blátě. Boty se mi rozbily, nohy mám v mozolech, ale dojela jsem. V nemocnici skončil mladý lékař Alexej Michajlovič, podíval se na mě-špinavý, mokrý:
– Počkejte tady.
Přinesl léky, vysvětlil, jak dávat:
“Žádné peníze,” říká, ” jen odejděte.
Tři dny jsem neodešla z její postele. Šeptala modlitby, které si pamatovala, měnila obklady. Čtvrtý den spal, otevřela oči a tiše to říká:
– Mami, mám žízeň.
Mami … poprvé mi tak řekla. Brečela jsem štěstím, únavou, vším možným. A ona mi utírá slzy.:
– Mami, co to děláš? Bolí to?
“Ne,” říkám, ” nebolí to. To jsem já, dcero.
Po té nemoci byla úplně jiná-láskyplná, upovídaná. A po čase i do školy — Učitelka nemohla chodit:
– Taková schopná holka, chytá všechno za chodu!
A vesničané si postupně zvykli, už ani nešeptali za zády. Dokonce i babička Matréna se rozplynula-začala nám dávat koláče. Mášu si oblíbila zejména poté, co jí pomohla roztavit pec v krutém mrazu. Stařena tehdy trpěla radikulitidou a dřevo neosvětlila. Máša se dobrovolně přihlásila na pomoc:
– Mami, půjdeme za Babou Matrenovou? Je jí zima sama.
Tak se spřátelili-Starý Bručoun a moje holka. Matréna jí vyprávěla pohádky, učila se plést a hlavně — už nikdy nezapomněla ani na podšívku, ani na špatnou krev.
Čas plynul. Mašínové bylo devět, když poprvé promluvila o Mostu. Seděli jsme večer, Já jsem si šila ponožky, ona si panenku ušila — hadrovou, sama si ji ušila.
– Mami, Pamatuješ, jak jsi mě našla?
Srdce mi bušilo, ale nešlo mi to.:
– Vzpomínám si, dcero.
– Taky si pamatuju … trochu. Byla zima. A děsivé. Žena plakala a pak odešla.
Paprsky mi vypadly z rukou. A ona pokračuje:
– Nepamatuju si její tvář. Jen šátek je modrý. A pořád opakovala: “odpusť mi, odpusť mi…”
– Mašinka.…
– Nemysli, Mami, nejsem smutná. Jen si občas vzpomenu. A víš co? – najednou se usmála. – Jsem ráda, žes mě našla.
Objala jsem ji pevně a pevně a v krku jsem měla kóma. Kolikrát jsem si říkala, kdo to je, ta žena v modrém šátku? Co ji přimělo nechat dítě pod mostem? Možná sama hladověla, možná manžel pil … to se v životě stává. Já nejsem ten, kdo by to posuzoval.
Ten večer jsem nemohla dlouho spát. Myslela jsem si, jak se osud otočí. Žila-byla sama, zdálo se mi to — odřízla mě od života, potrestala mě samotou. A tak se připravovala na to Hlavní-aby bylo koho vyzvednout a zahřát opuštěné dítě.
Od té noci se Máša často začala vyptávat na svůj minulý život. Nic jsem netajila, jen jsem se snažila to vysvětlit tak, abych se nezranila.:
Víš, holčičko, někdy se lidé dostanou do takových situací,že nemají na výběr. Možná, že tvá matka tím rozhodnutím trpěla.
– To bys nikdy neudělala? ptala se mě a dívala se mi do očí.
“Nikdy,” odpověděla jsem pevně. – Jsi moje štěstí, má radost.
