Když manžel odešel za mladou ženou, děti se postavily na jeho stranu — byl totiž mužem váženého ředitele velkého podniku. Mnoho let na mě ani nevzpomínali a já zůstala úplně sama. Nedávno se bývalý manžel nestal a teprve tehdy se ukázalo, že veškerý svůj majetek přenechal mladé ženě.
A pak si na mě děti vzpomněly. Teď mě často navštěvují, ale já vím proč… nedávno dcera začala mluvit náznaky: prý je čas přemýšlet o budoucnosti, o závěti. Nikdo z nich ani netuší, jaké překvapení jsem pro ně připravila. Po mé smrti to zjistí.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají maminku, ale nikdy nezapomenu, jak se ke mně chovali.
Roky ubíhaly a já zůstala jako ztracená na okraji světa. Moje děti se na mě vždy dívaly jako na někoho jiného, jako bychom mluvili různými jazyky.
Když jsem se rozvedla s manželem, byla to poslední rána pro náš vztah. Postavili se na jeho stranu — vždyť to byl člověk významný, respektovaný ředitel velkého podniku.
A upřímně řečeno, být s ním bylo výhodnější. A já? Zůstala jsem sama. Opuštěnou manželkou, opuštěnou matkou.
Děti na mě rychle zapomněly a já jen prostřednictvím společných známých slyšela, jak se baví s otcem a jeho mladou ženou. Jezdili spolu do teplých zemí, večeřeli v drahých restauracích,plánovali.
A já zůstala ve svém prázdném bytě. Každá taková zpráva mě zranila jako ostré střepy skla.
V jednu chvíli jsem si uvědomila, že je třeba žít pro sebe. Odjela jsem pracovat do zahraničí. Poprvé po letech jsem pocítila svobodu.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají maminku, ale nikdy nezapomenu, jak se ke mně chovali.
Ke konci práce jsem si vydělala dost na to, abych změnila svůj život. Po návratu domů jsem opravila, koupila nový nábytek, techniku a odložila nějaké peníze na stáří.
Mezitím moje děti vybudovaly své rodiny. Prý se jim daří dobře: velké svatby, děti, svátky. Ale pak přišla nečekaná zpráva-můj bývalý manžel zemřel na infarkt. Své jmění odkázal své mladé ženě.
Můj syn a dcera nezůstali s ničím. Jejich hořkost se rychle proměnila v vřelé vzpomínky na mě.
Nejprve mě začali navštěvovat s drobnými dárky. Vozili cukroví, ovoce, ptali se, jak se mám. Setkala jsem se s nimi s úsměvem, ale v duši jsem pochopila, že každý z nich má svůj cíl.
Teď je mi 72 let. Jsem zdravá, veselá a spokojená se životem. Nedávno však dcera začala mluvit náznaky: prý je čas přemýšlet o budoucnosti, o závěti. Za pár týdnů za mnou přišla vnučka-ta, která se vdala teprve před rokem.
– Babi, nenudíš se tu sama? zeptala se s opravdovou zvědavostí.
“Ne, Jsem tu velmi spokojená,” odpověděla jsem.
Ve stáří si děti vzpomněly, že mají maminku, ale nikdy nezapomenu, jak se ke mně chovali.
“Ale ten byt je tak velký,” pokračovala. – Asi je pro tebe těžké ji uklidit. Co kdybychom se s manželem nastěhovali k tobě? A Pro tebe je to zábavnější a pro nás jednodušší.nemusíš platit nájem.
Usmála jsem se. Jejich výpočet byl zřejmý.
– Kdo řekl, že nebude muset platit? – dám vám dobrou slevu.
Vnučka je zmatená. Zjevně očekávala, že otevřu dveře a řeknu: “Vezměte si všechno, jsem jen šťastná.” Ale měl jsem jiný plán.
Ještě před několika lety jsem sepisovala závěť, ve které jsem jasně uvedla, že můj byt po mé smrti bude prodán a peníze půjdou do fondu na pomoc nemocným dětem.
Když se to dcera dozvěděla, rozzuřila se. Volala, křičela, že jsem nespravedlivá, že připravuji své vnuky o budoucnost. Pak přišel syn a jemně naznačil, že je připraven mě vzít pod svá křídla. Ale jejich náhlá “láska” se mě nedotkla.
A vy byste na mém místě nechal vnučku bydlet ve svém bytě?
