Uljana položila šálek kávy na stůl a natáhla se k notebooku. Za oknem se ozval ranní ruch: maminky s kočárky spěchající do kanceláře, děti běžící do školy. Pondělí, od kterého začíná Pracovní týden.
“Hele, napadlo mě to,” podívala se Uljana na Pavla, který ležel na gauči a zabořil se do telefonu. – Co kdybychom si pronajali byt na půl roku a zamávali Peterovi? Kolegyně navrhla, že se přestěhuje na odlehlé místo a bydlet může u kamarádky poprvé.
Uljana takovou reakci ani nečekala. Pavel Vyskočil jako bodavý, odhodil telefon a sevřel pěsti.
– Slyšíš, wesene? Moje sestra nemá kde bydlet a ty se chceš vzdát?! – křičel spolubydlící, zapomněl, Čí je to byt.
V tu chvíli si Uljana uvědomila, že je konec. Dva roky iluzí se rozplynuly v prach.
Ale kdysi to bylo úplně jinak. Před pěti lety, v osmadvaceti, si Uljana koupila tento byt. Malý kousek na okraji, ale svůj. Zdědila po mamince dědictví, které po dlouhé nemoci zanechala dceři. Peníze ale chyběly, musel přidat vlastní úspory a půjčit si od Natašiny nejlepší kamarádky.
Dva roky žila Uljana skromně, šetřila na všem: oblečení kupovala jen ve výprodejích, večeřela s kontejnery z domova, odmítala se bavit. Pracovala jako systémová manažerka v malé firmě, po večerech pracovala na volné noze. Dluh vůči Nataša uzavřela přesně v termínu a konečně se cítila chráněná. Objevil se pocit základů pod nohama, který po maminčině smrti tolik chyběl.
S Pavlem se seznámili na výstavě současného umění. Uljana tam šla s pracovními kolegy a Pavel byl přítelem jednoho z nich. Vysoký, s chytrýma očima, mohl hodiny přemýšlet o hlubších významech těch nejobtížnějších instalací. Zdál se tak samostatný, zajímavý. Pracoval v nějakém designérském studiu, dělal internetové projekty.
Pavel uměl krásně pečovat: dával neobvyklé dárky, vařil exotická jídla, pořádal překvapení. Uljana se zamilovala jako dívka, i když se vždy považovala za rozumnou a praktickou.
Po třech měsících Pavel naznačil,že už ho nebaví jezdit za ní přes celé město a platit nájem.
“Představ si, jak to bude pohodlné a levnější,” řekl muž. – Pomůžu ti s nájemným, uvaříš, nebudeš litovat.
A Uljana souhlasila. První týdny Pavel opravdu připravoval snídaně, kupoval potraviny, přinášel domů nějaké drobnosti-svíčky, květiny, cukroví.
A pak najednou zůstal bez práce.
“Projekty se zvrtly,” vysvětloval Pavel, když ležel na gauči. Na dálku se moc neplatí a do kanceláře se vracet nechci, je tam dusno, víš?
Uljana to pochopila. A platila za byt, kupovala potraviny, platila účty. I nový telefon pro Pavla si vzal na splátky na své jméno, když jeho starý havaroval.
“Všechno je dočasné, králíčku,” ujišťoval Pavel. – Bude to dobré a já to vynahradím.
Ale nic se nezlepšilo. Ale přišli Pavlovi příbuzní-přesněji jeho sestra Lera. Vysoká, s červenými vlasy, hlasitá a bezstarostná. Lera volala každý večer, pak si stěžovala na dalšího chlapa a žádala o peníze.
“Sestřička je zase bez práce,” povzdechl si Pavel. – Měla by se postavit na nohy a najít normálního chlapa.
Uljana mlčela. Lera se jí nelíbila, ale je to Pavlova sestra, ne cizí člověk. Několikrát jsem si musel “půjčit” peníze, které nikdo nechtěl vrátit.
“Škoda, nemáme další pokoj,” pronesl nějak zamyšleně Pavel. – Lerka by se protáhla, žila s námi.
Uljana se tehdy bála. Její byt, její pravidla. Zaplatila jen bydlení, vypořádala se s dluhy. Byt je jediná věc, která dává pocit bezpečí.
“Měla by to zvládnout sama,” odpověděla tehdy Uljana. – Jsme tu spolu.
Pavel se urazil, ale mlčel. A Lera začala chodit častěji. Pila čaj v kuchyni, vyprávěla divoké příběhy o svém životě, pouštěla hlasitou hudbu. Uljana vydržela, ale držela si odstup.
Pokaždé po odchodu Lery začal Pavel dlouze mluvit o tom, že rodina je hlavně o tom, že sestra je jediná rodička, které Uljana musí rozumět.
– Víš, já za ni zodpovídám. Otec mě požádal o hlídání, ” vysvětloval Pavel.
Uljana přikývla, ale svůj postoj nezměnila. A každý den jsem cítila, jak napětí roste.
Nápad odejít do Petrohradu přišel náhle. Natasha, ta kamarádka, která si kdysi půjčila peníze na byt, se tam přestěhovala před dvěma lety. Volala na návštěvu a nedávno napsala, že pronajímá pokoj ve své dvounožce.
“Stěhuj se,” přesvědčovala Nataša. Tady si Ajťáci víc váží, platy jsou vyšší. Když si pronajmete byt, budete mít další příjem.
Uljana o této myšlence přemýšlela několik týdnů. Domluvila jsem se se šéfem, že přechod na dálku je možný. Všechno dopadlo dobře.
Samozřejmě bylo potřeba s Pavlem poctivě mluvit, probrat možnosti. Možná by měl zájem i o stěhování. Najde tam nové projekty, zakázky? Uljana doufala v konstruktivní rozhovor, ve společné řešení.
Místo toho ale dostala křik a urážky. Pavel kroužil po bytě jako zvíře v kleci.
– Zaháníš mě! – křičel muž. – Nezajímá tě moje rodina! Moje sestra zůstane bez střechy nad hlavou a tobě je to jedno!
– Co s tím má společného tvoje sestra? – Uljana se snažila vrátit konverzaci zpět do konstruktivního směru. – Mluvím o nás dvou.
Lerka je bez práce, vystěhují ji z pronajatého bytu! Pavel neposlouchal. – A ty se chystáš pronajmout byt cizím lidem!
“Je to můj byt a já se rozhodnu, co s ním,” odpověděla rázně Uljana.
– Takhle jsi mluvila? Pavel Přikryl. – Tvůj byt? A co “jsme spolu”? A co “rodina”?
“Nejsme rodina,” řekla tiše Uljana. – Nejsme ani pár. Žiješ na můj účet, Pavle. Dva roky za všechno platím.
-Co mám podle tebe dělat? Jít do kanceláře pro peníze? v mužově hlase zazněla zášť. – Jsem kreativní člověk, potřebuji svobodu!
Uljana mlčela. Nemá smysl něco dokazovat člověku, který práci za peníze považuje za něco hanebného. Ale rozhodla jsem se pro sebe.
Večer téhož dne se Pavel vrátil domů s Lerou. Sestra se vrhla na gauč a bez okolků cvakla dálkovým ovladačem od televize.
“Když odejdeš, Lerka tu zůstane,” prohlásil Pavel. Nemá kde bydlet a za byt může platit.
Uljana tiše vstala ze židle, vešla do ložnice a ze skříně vytáhla velký kufr. Metodicky jsem sbalila Pavlovi věci-nějaké oblečení, notebook, nabíječky, papíry. Dala jsem kufr ke dveřím.
– Vyháníš nás? Pavel nevěřil svým očím.
“Jen ty,” upřesnila Uljana. – To je můj byt, koupený za mé peníze. A nedovolím ti tu žít, ani tvé sestře.
– Ty jsi tvor! – zvedla Leru a vyskočila z gauče. – Můj bratr tě držel a ty mu to děláš?!
Uljana se ani neotočila. Otevřela vstupní dveře a vystavila kufr na chodbu.
“Máte deset minut na odchod,” řekla klidně. – Jinak zavolám policii.
Pavel na ni hleděl s nedůvěrou, jako by nevěřil, že tichá, poslušná Uljana je schopna takového činu. Pak chytil sestru za ruku a vytáhl ji do vchodu.
– Budeš toho litovat! – zakřičel a zabouchl dveře.
Uljana zamkla zámek, opřela se o dveře a pomalu se sesunula na podlahu. Tělo Bil drobný třes. Opravdu to skončilo? Opravdu se rozhodla?
Telefon praskl ve zprávách. Pavel psal nonstop, střídal omluvy a urážky.
“Promiň, jsem naštvaný. Pojďme si promluvit.”Zkazila jsi to, ty hajzle.”Zlato, vrať se, Miluji tě.”Jsi bezcitná potvora.”
Uljana položila telefon na obrazovku dolů. Stačí. Už tak dlouho na sebe nechávala jezdit. Vše, co je vykoupeno prací a ctí, není místem pro skandály a manipulace.
Druhý den šla Uljana do práce jako obvykle a snažila se nemyslet na včerejší skandál. Večer vyměnila zámky v bytě a varovala concierge Ninu Petrovnu, aby bývalému spolubydlícímu nevydala klíče pod žádnou záminkou.
“Chápu, zlato,” přikývla starší žena. Za těch dvacet let, co jsem tu pracovala, jsem to viděla. Neboj se, nebudu nikomu chybět.
Dva týdny byly v relativním klidu. Pavel přestal psát a Uljana doufala, že konečně pochopí: návrat do minulosti nebude. Po návratu z práce se dívka již normálně otočila ke vchodu a zmrazila se — u vstupních dveří stála Lera.
– Ahoj! Konečně jsem se dočkala, ” zvolala Pavlova sestra a nervózně si oblékla krátkou sukni. – Pasha říkal, že jsi mě tu nechala bydlet, když jsi v Peteru.
Uljana pomalu vydechla. I teď, když je mezi nimi konec, Pavel dál manipuloval. Používat sestru jako nástroj tlaku.
“Paša lhal,” odpověděla tiše Uljana. – Nenechala jsem nikoho bydlet v mém bytě. A co víc, Lero, tobě.
“Ale nemám kam jít —” zněly v Lerově hlase žalostné tóny. – Pasha říkal, že to zařídil. Už jsem si sbalila věci.
“To je problém Paši,” odpověděla pevně Uljana. – Ať tě ubytuje. Kde teď bydlí?
Lera se zarazila.
“U rodičů,” přiznala dívka neochotně. – Ale já tam nemám místo. Táta mi řekl, ať si najdu práci, nebo ať mě Pasha drží.
“No, teď už znáš pravdu,” Uljana obešla Leru a zamířila k verandě. – Hezký večer.
Po vstupu do vchodu Uljana okamžitě zamířila ke vrátnici. Poděkovala Nině Petrovně za bdělost, sebrala duplikát klíčů, který měla u starší ženy, a pro jistotu požádala o změnu kódu interkomu.
“Víte, něco se stane —” vysvětlila Uljana, aniž by šla do podrobností.
Nina Petrovna chápavě přikývla.
Večer mi volala Nataša. Kamarádka čekala na zprávy o příjezdu do Petřiny.
– Jak se máš? Kdy se vydáte? zeptala se Nataša. – Pokoj na tebe čeká a mně se stýská.
“Za týden,” odpověděla Uljana. – Musíme dokončit práci, najít nájemníky do bytu.
– A Pavel? opatrně se zeptala Přítelkyně. – Přemluvila tě, aby ses nastěhovala?
Uljana krátce promluvila o rozchodu.
“No tak,” divila se Nataša. – Vypadal tak manuálně a laskavě. Nelitujete těch let?
