* “Ve vašem bytě bude místo vaší dcery žít moje matka!”***”křičel manžel. ** “A ten větrník — ven!»**
Věra automaticky nalila kávu do velkého hrnku a ztuhla a zírala z okna. Letošní jaro bylo zvláštní: sníh, déšť, náhlé teplo, které způsobilo, že městské záhony byly předčasně pokryty tulipány a pak znovu udeřila zima. Nevědomky si otřela ramena, jako by se snažila zahřát, i když v bytě bylo teplo. Dveře z vedlejší místnosti se pootevřely a Věra zahlédla na hodinky.
*”Zlato, jsi dnes brzy,” řekla, když viděla dceru na prahu kuchyně.
“Poslední dvě lekce byly zrušeny,” odpověděla zlata a zamířila k ledničce a přinesla pomerančový džus. – Paní učitelka je nemocná.
– A domácí úkoly? zeptala se Věra.
“Včera večer,” nalila dívka džus do sklenice a posadila se na okraj židle. – Mami, v kolik přijde David?
Věra se zamračila. Dcera vždy nazývala otčíma křestním jménem a odmítala použít slovo “táta”, což Davida vyvádělo z míry. A vůbec, v poslední době byl naštvaný prakticky na všechno, co se týkalo zlata.
“Do sedmi,” odpověděla Věra a všimla si, jak se tvář dcery mírně ztuhla. – Máš nějaké plány?
“Tak jo,” mávla rukou zlata neurčitě. – Chtěla jsem si s Vikou zacvičit, v pondělí máme test na fyziku.
“Můžeme,” navrhla Věra. – Místa je dost.
“Ne, raději jsem za ní,” odpověděla spěšně dívka. – Má tam knížky a je to pohodlnější.
Věra rozumně přikývla. V poslední době se dcera snažila být doma méně často, zvláště když tam byl David. Každá maličkost ho dráždila: hlasitá hudba, nefunkční hrnek, učebnice na stole. Věra se čím dál častěji chytá myšlenky, že se zlata ve vlastním bytě cítí cizí.
– Mami, můžu přespat u Vicky? – Zlata se podívala na matku. – Její rodiče odjeli na chalupu, mohli bychom se podívat na film.
“Samozřejmě,” odpověděla Věra bez dalších otázek. Je jedno, jestli dcera mluví pravdu? Hlavní je, že Davidovi nebude bránit v jeho přítomnosti. To znamená, že večer bude klidný, bez dalších poznámek a výčitek.
David se v jejich životě objevil před třemi lety. Vysoký, sebevědomý muž s pozorným pohledem a dobrými mravy. Pracoval jako vedoucí oddělení v solidní společnosti, měl stabilní příjem. K víře se choval ohleduplně, dokonce něžně. Ale se Zlínem to bylo složitější. Nejprve se snažil navázat vztah, rozdával dárky, zajímal se o její úspěchy ve škole. Postupem času mu však došla trpělivost.
Davidovo rozčarování rostlo. Stále častěji vyjadřoval nespokojenost s chováním dívky, jejím vzhledem, zvyky. Věra se snažila konflikty urovnat tím, že manželovi vysvětlila, že dcera dospívá a potřebuje více svobody. David se ale jen odmlčel.:
“Nebiju ji, už za to jsem vděčná,” opáčil jednou a Věra se vnitřně otřásla, když uslyšela takovou formulaci. Takže samotný fakt, že nevlastní otec nezvedne ruku na nevlastní dceru, by měl vyvolat vděčnost?
Zazvonění na dveře přerušilo její přemýšlení. Na prahu stála Anna Michajlovna – Babička Věra, drobná, ale překvapivě energická stařenka s rovnými zády a ostrým pohledem.
– Babi, Ahoj! Věra hosta objala. – Pojď dál.
“Zavřete dveře, jinak vám bude zima,” hřímala Anna Michajlovna při vstupu do předsíně.
Zlata se podívala z pokoje a prosila:
– Anna Michajlovna! dívka vykřikla a vrhla se k prababičce. – Nevěděla jsem, že dneska přijdete.
– Co, nemůžeš jít k rodině bez varování? stařenka se vtipně zamračila, ale okamžitě se na pravnučku láskyplně usmála. – Chtěla jsem vás vidět. A jsou tu i novinky.
– Jaká? – sbor se zeptal Vera a zlata a pomohl Anně Michajlovně sundat kabát.
“Pak,” řekla přísně. – Nejdřív si dejte čaj, nebo vám bude zima.
U čaje Anna Michajlovna bedlivě pozorovala pravnučku. Dívka se změnila. Dříve byla veselá, otevřená a nyní se zdála přemýšlivá, poněkud utlačovaná. A to trápilo bystrou stařenku.
– Tak mi řekni, jak to jde se studiem? zeptala se Anna Michajlovna a odlomila kousek od rohlíku.
“V pohodě,” pokrčila rameny zlata. Jen fyzika trochu kulhá.
– A kreativita? Kreslila jsi ráda, ne?
“Teď není čas,” mrkla Zlatka na hodinky. – Připravuju se na zkoušky, lektoři a tak.
“Jasně,” přikývla Anna Michajlovna a obrátila pohled na víru. – Kde je tvůj manžel?
“V práci,” odpověděla Věra. – Slíbil jsem, že do večera budu.
“Tak to je dobrý —” zašklebila se stařenka na čaj. – Protože s vámi musím mluvit. Kvůli důležitému případu.
Věra byla ostražitá. Babička málokdy vedla seriózní rozhovory, raději diskutovala o domácích maličkostech.
– Co se stalo? – zeptala se.
“Moje sestra zemřela,” pronesla tiše Anna Michajlovna. – Ještě před půl rokem.
“Jé, upřímnou soustrast,” pronesla nevěřícně Věra.
“Co je tam,” mávla rukou stařenka. – Devadesát dva let, dožila jsem se dost. O tom nemluvím. Nechala mi byt, víš? Celou jednu.
– A co teď? opatrně se zeptala Věra. – Nebudeš se stěhovat, že ne?
– Ještě něco! Anna Michajlovna. 00: 08: 48-a já se budu motat v těch nových koutech? Ne, v Chruščově je mi dobře. Ale mám nápad.
Stařenka se na zlatu, která se zájmem naslouchala, podívala.
“Rozhodla jsem se tento byt darovat Zlatokopce,” řekla Anna Michajlovna. – Ať má holka vlastní bydlení.
Zlata ztuhla, nevěřila vlastním uším.
– Cože? – jen jsem ji dokázala vytlačit. – Mně? Vážně?
Ezoic
– A proč ne? – řekla rozumně stará dáma. – Brzy ti bude osmnáct, budeš dělat, dospělost začne. Vlastní byt je dobrou pomůckou.
– Věra nenašla slova. – To je … tak štědré.
“Nic není štědré,” odsekla Anna Michajlovna. Nebudu žít věčně, musím se rozhodnout, kdo co dostane. Ty, Vero, můj byt bude v pořádku. A tuhle ti zapíšu. A moje duše bude klidnější a moje pravnučka pomůže.
Zlata vyskočila a pevně objala prababičku:
– Díky moc! To je prostě neuvěřitelné!
Věra se dívala na šťastnou tvář dcery a její srdce se zahřálo. Už dlouho neviděla zlatu tak radostnou.
“Ale je tu jedna podmínka,” dodala přísně Anna Michajlovna, která se od objetí distancovala. Studium musí být na vysoké úrovni. Žádné trojky.
– Slibuju! vítězoslavně odpověděla zlata.
“Pak je rozhodnuto,” spokojeně přikývla stařenka. – Dokumenty jsou připravené. Zbývá jen darovat.
Další dva týdny byly v problémech. Anna Michajlovna se i přes svůj věk ukázala být plná energie. Papíry byly rychle vyřízeny, dar podepsán a zlata se brzy stala právoplatnou majitelkou malého bytu v klidné čtvrti nedaleko centra. Je pravda, že bydlení vyžadovalo velkou rekonstrukci, ale to dívku nevyděsilo. Už plánuje, jak svůj nový prostor vybaví.
Když se David o dárku dozvěděl, nejprve mlčel. Pak se začal vyptávat na okolí, metr a stav bytu. Brzy začal nenápadně nabízet nápady, jak s touto akvizicí naložit.
“Čtvrť je dobrá, ceny tam rostou,” poznamenal u večeře. – Můžeme si ho pronajmout, příjem bude dobrý.
Ezoic
“Nevzdám to,” namítla zlata. – Chci tam bydlet, až půjdu do ústavu.
“Hlouposti,” odtušil David. Do ústavu zbývá ještě půl roku a byt bude prázdný. Musíme z toho těžit, protože je v rodině.
Zlata se rozhlédla po matce, ale nic neřekla. A večer přiznala, že byt vnímá jako své útočiště, kde se může cítit svobodně, bez věčného napětí a strachu, že něco udělá špatně.
O měsíc později, když zlata začala pomalu rozebírat věci v novém bydlení, David náhle předložil” zdravý ” nápad:
“Víš co, pomyslel jsem si,” obrátil se na víru. – Zlate je ještě brzy žít odděleně. A zodpovědnost je pro ni příliš velká. Ale moje maminka je na vesnici úplně sama, v jejím věku je to těžké.
Věra byla ostražitá. K čemu se kloní?
– Odstěhovala by se do města, blíž k nám. A právě tam je byt. Skvělá volba!
“Počkej,” položila Věra šálek na stůl. – Navrhuješ, aby tvoje máma bydlela v Zlatině bytě?
“Přesně tak,” přikývl David, jako by to bylo jasné rozhodnutí. – Byt je v rodině. Zlata s námi stále žije. A máma potřebuje pomoc.
“Davide, to je byt Zlaty,” pronesla pevně Věra. – Dárek od mé babičky. Je to její osobní majetek a je jen na ní, jak s ním naloží.
– Myslíš to vážně? Davidova tvář zčervenala hněvem. – Co je osobní? Jaká práva? Vaše dcera je ještě nezletilá a Vy si užíváte její rozmary! Máma už nemůže žít na vesnici, potřebuje pomoc a tenhle byt je prostě prázdný!
“Přesto je to její byt,” zopakovala Věra klidně. – A nikdo o ní nebude rozhodovat bez zlatova souhlasu.
David hodil ubrousek a vyskočil ze židle.
– Víš, co říkáš? – jeho hlas se třásl vztekem. – Moje matka je sama, má zdravotní problémy a tvoje dcera dostala byt jen tak! A ty mě odmítáš?!
Zvedla se i víra:
– Neodmítám tě. Byt patří zlatě a jen ona se rozhodne, co s ním.
– Proč? David se nervózně zasmál. – Proč najednou? Je to hotové řešení a ty se držíš! Byt je prázdný, tak proč se tam mamka nepřestěhuje?
“Protože je to její byt,” zopakovala pevně Věra. – A po přijetí tam bude bydlet.
– Kdo řekl, že se vůbec nastěhuje? – David se nezalekl. – Co je to za blaženost? Žila s námi, ať pokračuje. A byt bude přínosem.
“Ne, Davide,” zavrtěla hlavou Věra. – To se nestane.
David se na ženu podíval s takovou nenávistí, že nedobrovolně odešla.
“To je ono,” procedil skrz zuby. – Tvoje matka je ti ukradená. I moje zájmy. Všechno pro tu tvou … …
Zabouchly se vstupní dveře. Do bytu vstoupila zlata a David se prudce odmlčel.
