Ale nevěděl, jak to všechno skončí.
– Takže jsi pracoval pro tuhle chatrč! – Tato slova zasáhla Jenjinu hlavu celou cestu.
– Co jsi čekala, Jenjo? Šťastný život? Gratuluji, máte to! Přesně to, co si zasloužíte!
Odhodil těžké tašky a posadil se na starý kmen.
Všechno to začalo tak dobře…nebo lhala sama sobě?
Dvacet let manželství s Míšou skončilo jednoho rána, když se vrátila domů po noční směně a našla svého manžela nejen v doprovodu, ale jeho věci byly úhledně naskládány za dveřmi.
– Míšo, co je tohle?
Jenja byla tak šokovaná, že ani nezaútočila na mladou ženu, která klidně chodila po jejím bytě v lehkém ranním županu.
– To znamená, drahá, už se nechci schovávat.
Chci být se ženou, kterou miluji, ne s tebou.
– Míšo, co říkáš? Jsme spolu dvacet let!
– Přesně.
Dvacet let utrpení.
Dobře víte, že mezi námi nikdy nebyla žádná skutečná láska.
A kromě toho jsi mě přinutil, abych se oženil!
– Cože? Co to říkáš? Myslel jsem, že jsi jiný… ale ty jsi prostě obyčejný!
Jenja chtěla říct, že zpočátku se všichni zdají dokonalí, ale pak… Míša ji ale nenechala domluvit.
– Přestaň! Nepotřebuji vaše vysvětlení.
Sbalte si kufry a odejděte.
Už jsem podala žádost o rozvod.
– Ale kam mám jít? – Zeptala se Jenja zmateně.
Její manžel se zasmál a jeho nová milenka, která se mu přitulila na rameni, se smála také s ním.
– Vezmi si klíče.
Tohle místo je pro tebe.
Nic víc si nezasloužíš.
– Míšo, ale…
Nenechal ji dokončit, tlačil ji jako toulavou kočku ke dveřím a otočil klíčem v zámku.
Jenja uslyšela cvaknutí zámku a běžela dolů.
Jak jsem se styděl! V hlavě se jí ozývala slova sousedky: “s Michailem bude stále hodně plakat.»
A jak jsem ho tehdy bránil! Přesvědčila všechny, že má dokonalého manžela.
Kult Míšy si vytvořila sama ve svém domě.
Myslel si, že to tak musí být, jako v románech, které tak rád četl.
Její matka ji neustále pokárala:
– Jenjo, právě čteš nesmysly a sníš o nemožném.
V životě nejsou žádní princové na bílých koních, jsou již zapojeni do mateřské školy.
Radši jdi nakrmit kuřata a vyčistit prasata.
Jenja se zamračila a čekala na čas, kdy by mohla opustit vesnici do města, kde by jistě našla své štěstí.
Ve městě bych už nemusel prát ručně, protahovat vodu nebo nosit dřevo.
A tak to bylo.
Když se Štěpán dozvěděl o jejích plánech, stálo ji to nervy a slzy.
Ale Jenja mu pevně odpověděla:
– Nechci žít jako ty.
Nechci – a to je vše!
– Takže si žijeme špatně, že? A Stepka vám nestačí?
– Mým životním snem rozhodně nebylo oženit se s řidičem traktoru!
– Víš co, Jenjo? Někdy si myslím, že naše děti byly změněny v nemocnici.
Můj táta a já nemůžeme mít dceru jako ty!
Jenja bufó:
– A nebudu moc smutná, když mi přestanou říkat jejich dcera.
Jaká čest! Otočte ocasy krav!
Je pryč.
Viděl oči své matky plné slz, ale pokračoval v cestě.
Na autobusovém nádraží ji Štěpán sledoval.
– Jenjo, opravdu odcházíš?
Stepka byla dobrosrdečná a měla ho velmi ráda, ale neviděla s ním budoucnost.
Strávili by svůj život ve vesnici.
– Doufejme, že navždy, Jenjo! Co na to říkáš? No, ale co tvoji rodiče? A moji rodiče také nechtějí dceru, jako jsi ty!
Autobus zastavil.
Jenja vylezla, otočila se a zoufale křičela:
– Vezmi mě odsud.…
A posadil se.
Smutek rychle zmizel, protože přesně věděl, kam jde – ke svému osudu!
Setkala se s Michailem v továrně, kde okamžitě začala pracovat.
Byl vedoucím svého oddělení.
Musela se hodně snažit, ale po čtyřech měsících se vzali.
Od té chvíle začala Jenja budovat život, o kterém vždy snila.
Renovoval jsem, hledal moderně umyvadlo, pracoval jsem většinou v noci.
Její manžel několikrát navrhl, že by pro ni bylo dobré trénovat, aby se dostala z jednoduchých pracovních podmínek.
Ale Jenja na to neměla čas – brzy se Misha stala jejím idolem.
Zdálo se, že se jí to líbí: milovala elegantní oblečení, lahodné snídaně, dokonalou čistotu.
A Jenja vzdychala se svými společníky:
– Uuuh!
Domů se nevrátil.
Nejprve nechtěl, pak se styděl, že tam tak dlouho nebyl.
A nakonec to bylo tolik let… jak se tam chtěl ukázat? A kdo věděl, jestli jsou všichni ještě naživu…?
Jenja vstala.
Podle řidiče autobusu musel ještě nejméně hodinu chodit.
Nezáleží na tom, až přijde, půjde spát.
A už nikdy nevstane.
Všechno se zhroutilo, všechno bylo zničeno.
Možná to nikdy neexistovalo, bylo to všechno jen fantazie?
– Pomoc!
Jenja se zastavila.
Šel jsem po polní cestě a před minutou tam nikdo nebyl.
Otočila se-rozcuchaná dívka k ní běžela, pronásledovaná skupinou dětí.
Za nimi běžely dvě ženy.
Všichni křičeli.
Dívka byla cikánka a děti spolu se ženami ji chtěly porazit.
Jenja se narovnala a zvedla hůl.
– Stůj! Stůj! Co budou dělat?
Děti ustoupily, ale ženy ne.
– Kdo jsi? Jdi pryč, dáme mu lekci! Musí se naučit nekrást!
– A co jim ukradl?
– Zakysaná smetana pro mě a kousek slaniny pro mě! Drzost!
Jenja je zastřelil odmítavým pohledem.
– Odepřeli jste dětem jídlo!
Vytáhl peněženku, vzal své poslední bankovky – nezáleželo na tom, že jsou poslední – a hodil je na podlahu.
– Zvedni je.
Nestojí za to bojovat o něco tak malého.
– A ty, cikánko, buď opatrná! A ty, dítě, už se neukážeš v naší vesnici!
Rozcuchaná dívka pustila Jenju, až když ženy zmizely za keři.
– Děkuji! – Usmál se.
– Nebojíš se, že ne?
– Jsem jen unavená.
Hodně jsem chodil.
– Proč kradeš, cikánko?
Dívka pokrčila rameny:
– No, upřímně, vždycky krademe.
Je to naše práce.
Shenja těžko ovládala svůj úsměv.
– A říkáš to tak klidně?
Dívka vytáhla kousek slaniny a chleba a pak odněkud vytáhla nůž.
Objevila se zelená cibule a zřejmě také slavná sklenice zakysané smetany.
– Máš hlad? Sednout.
Jíme.
Nemám daleko, ale ty máš před sebou ještě dlouhou cestu.
Shenja překvapeně zvedla obočí.
– Jak to víš?
– Vím všechno.
Za prvé, jsem Cikán.
A za druhé, pocházím z rodiny věštců.
Shenja se zasmála.
– Jdeme! Věštci neexistují, to vše je vynález, jak z lidí dostat peníze.
Kousky slaniny se zelenou cibulkou vypadaly chutně.
– Tak co? I když je to ukradené, pomyslel si, dnes ráno jsem nic nejedl.
– Můžeš předpovědět mou budoucnost? Ale já už žádné peníze nemám.
Dívka se na ni vážně podívala.
– Můžu.
Ale stejně mi neuvěříte.
A já se rozhodnu, jestli ti můžu věřit.
Podej mi ruku.
Cikánka se dlouho dívala na její dlaň, a když promluvila, její hlas zněl úplně jinak.
– Nelituj toho, co se stalo.
To, co se stalo, vám nepatřilo.
Byl to trest za to, že jste odmítli štěstí, které vám bylo sesláno shora.
Nyní se vše vrátí na místo, kde jste udělali chybu.
Shenja překvapeně zamrkala.
– Nerozumím ani slovo.
Dívka se na ni podívala a pak znovu odpověděla normálním tónem:
– Nemusíš to chápat.
Až přijde čas, pochopíte sami.
Musím odejít, než zapadne slunce.
Rychle sebrala zbytky jídla, schovala je do neviditelných kapes své dlouhé sukně a rozběhla se po ulici.
Shenja zamumlala:
– Jak zvláštní.
Každý je tak zvláštní.
Dům, ke kterému nakonec dorazil, byl skutečnou zříceninou.
Pouze dvě okna měla skleněné tabule, nádvoří bylo pokryto trávou.
Shenja odvodila, že tam žili příbuzní jejího manžela.
Co jsem tam měl dělat? Kdyby vyběhl, chtěl někomu něco dokázat? Nebo možná tady… to je jedno.
Zůstal by několik dní.
Nebo bych alespoň jeden den odpočíval-a pak bych se vrátil!
Odložil odpadky v místnosti s neporušenými okny, ustlal si postel přikrývkou a šel spát.
Ale jakmile šla spát, začaly se jí po tváři valit slzy.
“No, dvacet let žil a…”
Až o chvíli později uslyšel, jak někdo mluví v domě.
– Žije tu někdo?
Vyděšená udělala skok.
– Kdo je tam? “To je ono,” pomyslel si.
Kdo se mohl ztratit v takovém domě? Pomalu otevřel dveře.
– Kdo je tady? Muž se širokými rameny, který k ní měl záda, se otřásl.
– Vyděsila jsi mě! – Je to divné, pokud jste hledali živobytí sami.
– Ano, ale nemyslel jsem si, že někoho najdu.
– Omlouvám se.
– Přišel jsem z lovu, moje auto zastavilo přímo před vaším domem.
– Myslel jsem, že dům je opuštěný, možná bych mohl alespoň strávit noc…
Schenja se narovnal.
– Odkud pocházíte na tomto pustém místě? Víš, že jsem žila ve městě, Měla jsem manžela… Štěpáne, rád tě vidím! Co se stalo?
Proč brečíš? Schenja hlasitě plakala a nemohla se uklidnit.
Stepan se posadil vedle ní a řekl: — Pokud nás osud znovu spojil, pak nikam nepůjdu.
– Řekni mi všechno, promluvme si.
O hodinu později seděli u stolu.
Stepan vytáhl láhev a nalil její obsah do plastových kelímků.
– No tak, Schenjo, dáme si drink jedním douškem! Je jednodušší takhle mluvit.
Schenja mluvila nepřetržitě a Stepan ji pozorně poslouchal.
– Takže jsem promarnil dvacet let svého života kvůli své vlastní hlouposti.
– To bych neřekl.
– Nejdůležitější je, že si uvědomíte, že jste se vydali špatnou cestou.
