Nikdo si nepamatoval, odkud se Aleftina v kanceláři vzala. Vypadala, jako by tu byla vždy: tichá, nenápadná žena nebo dívka-to bylo těžké pochopit. Někteří ji považovali za mladou, jiní za starší, ale její vzhled skrýval rustikální šátek a dlouhý rolák s vysokým límcem, který jí zakrýval krk.
Čistila podlahy, čistila záchody, kovové kliky dveří, skleněné příčky – vše, co ušpinilo ruce a čela zákazníků. Celé to trvalo tři měsíce a žádný zaměstnanec banky od ní neslyšel ani slovo.
Nikdo neviděl její make-up ani necítil její parfém-pouze čerstvost čističe podlah a čistý vzduch. Celá pracovna se kolem ní třpytila a vyzařovala útulná, téměř domácí čistota.
Zaměstnanci se k ní chovali jinak: někteří s ní sympatizovali, jiní ji prostě ignorovali, jiní se nechali zesměšnit.
– Hej, němá! Je tam prach! Mladý vedoucí úvěrového oddělení ukázal prstem na dokonale čistý úhel. Záměrně hledal záminku, aby ji vyvedl z rovnováhy, ale Alya jen tiše zvedla hadr a udělala to, za co byla zaplacena. Žádná reakce, jen práce.
– Podívej, jak se potí! jednou se zasmál další, za což ho bodla loktem zkušenější pracovnice, sympatická uklízečka.
Aleftina si povzdechla, nic neřekla, pilně se vyhýbala hrubosti, jako by si na něj zvykla. Večer se vrátila do stísněného bytu, nakrmila ryby, uvařila skromnou večeři a sedla si malovat. Její obrazy ohromily měkkostí a vzdušností – akvarely tekly po papíru a vytvářely celé světy. Nekreslila pro slávu, ani je nikomu neukazovala. Jen pro sebe. Někdy se vydala do přírody-pak její práce byly ještě jasnější, tajemnější, naplněné světlem přírody.
V noci ji ale pronásledovala stejná noční můra. Devět let se opakoval beze změn. Pokaždé ji probudil vlastní křik.
K výbuchu došlo v červnové noci. Někde v předsíni se ozval křik, pronikavý a vyděšený. Voněl jako gari. Kouř vycházel štěrbinou, klíčovou dírkou. Takže to nebyli oni.
Aliho rodiče a její mladší bratr spěšně popadli papíry a vyběhli ven v pyžamech a pantoflích. Sousedi se už sešli na place – všichni zmatení, kdo má co na sobě, ale také ne úplně v pořádku.
Hořel byt v prvním patře, přímo naproti jejich dveřím. Okno bylo mírně pootevřené a kouř už vycházel ven.
– Zavolal jsi záchranáře? zeptala se zívající žena v přízemí. Jakmile si však uvědomila, že hašení může zatopit její rekonstrukci, rychle vystřízlivěla a začala svých slov litovat.
“Myslím, že byli přivoláni –” odpověděl někdo z davu a požádal všechny, aby drželi hubu a nevyvolávali paniku.
Alya téměř neznala rodinu, která žila přes ulici. Přistěhovali se nedávno-manžel a manželka středního věku a chlapec, Leška, asi šest let. Komunikace téměř neexistovala, ale nějakým způsobem navázali kontakt s dítětem. Alya dokázala najít přístup k dětem-kdysi pracovala ve škole jako učitelka, natolik, že ji žáci milovali a respektovali spolužáci.
Už se chystala jít dolů na ulici, aby se přidala k ostatním, když najednou uslyšela v bytě kašel. Poslouchala-byl to dětský kašel. Očividně je tam. Nemůžeme to odložit.
Alya přišla k sousedovým dveřím, zkontrolovala ji-byla zamčená. Co dělat?
“Nástroje … kde jsou nástroje?”Horečně si vzpomněla. Díkybohu, krabice s otcovými nástroji byla doma, pod poličkou s botami. Vytáhla žehličku na pneumatiky.
“Rád bych to stihl … kéž by to bylo včas!”pomyslela si a vložila šrot mezi dveře a zárubeň.
Pokud by sousedé včas vyměnili vchodové dveře, pokud by instalovali železné dveře, nebyla by šance. Ale staré dvoukřídlé překližkové dveře byly stále uzamčeny na klíč již od sovětských stavitelů.
Šrot se hluboce zapíchl a dveře ustoupily. Za nimi se vznášel hustý dým. Uvnitř místnosti hořelo, oheň už zachvátily záclony a nějaký nábytek. Na pohovce v obývacím pokoji ležela žena s největší pravděpodobností udušená kouřem. Kde je ten kluk?
Ala natáhla ruku a uchopila malé tělo. Leška sotva dýchal. Opatrně ho zvedla, ale nedokázala se dostat na druhou stranu – plameny zesílily.
“Musím se dostat k oknu!”v hlavě jí to problesklo. Z místnosti na chodbu, přes oheň, přes teplo. Záclony už hořely, rámy praskaly z tepla. Chytila se za horkou kliku dveří a kůže na její ruce okamžitě otekla. Bolest jí probodla tělo, ale Ala stejně otevřela okno.
Dole se ozval křik. Hasiči už byli blízko, když rozhazovali hadice, když uslyšeli křik davu. Když viděli okno, rychle rozvinuli záchranné plátno.
– Lesho! Synu! Křičel muž, který se právě vrátil ze služební cesty. Snažil se vyběhnout ke vchodu, ale byl zastaven.
Ala, která ztratila sílu, zvedla chlapce a přeskočila ho z okna. Neviděla ho chytit. Neslyšela křik jeho rodičů. Necítila, jak omdlívá, když vylézá ven….
Čerstvý vzduch proudící otevřeným oknem se stal palivem pro oheň. Plameny okamžitě zachvátily celý byt.
Bylo jí teprve 22 let. To, co přežila, se zdálo jako zázrak-lékaři nevěřili, že člověk s takovými popáleninami může přežít i první den. Ale největší štěstí je, že její tvář zůstala nedotčená.
Lecha byla na rozdíl od matky také zachráněna. Jak se později ukázalo, udusila se kouřem. Nikdo však nevěděl, kam se muž a jeho syn po pohřbu manželky vydali. Zmizeli beze stopy.
Požár byl způsoben starou elektroinstalací-tou, která dlouho potřebovala výměnu.
Rekonvalescence byla dlouhá a bolestivá. Ala se doslova skládala po částech. Ztráta matky byla nejtěžší věc: srdce ženy selhalo, když viděla svou dceru v plamenech.
Jizvy jí pokrývaly ramena, ramena a záda. Chtěl bych jít k plastickému chirurgovi, ale nebyly peníze, takže jsem musel nosit oblečení s dlouhým rukávem a vysokým výstřihem, abych skryl bolestivé vzpomínky na kůži.
– Alenko, nemůžeme ten byt prodat? – otec se bál. – Koupíme něco menšího a vyléčíme tě …
Jen zavrtěla hlavou. Už nemohla mluvit. Po požáru a smrti matky prostě přestala mluvit. Lékaři měli plné ruce-s hlasivkami nebylo nic špatného, ale zdálo se, že její tělo tuto funkci samo vypne. “Nervový stav,” naznačili. “Počkáme.”
Nakonec byl byt vyměněn. Můj bratr se oženil a vzal si hypotéku, takže od něj nečekali žádnou pomoc. Můj otec vzal roh pro případ jejich nečekané návštěvy.
Už nemohla učit.
– Aleftina Tarasovna, chápu váš stav… ale jak budete učit děti? Ředitelka s těžkým srdcem podepsala výpověď.
Ala tiše přikývla. Ano, rozhodně teď nebyla učitelkou.
Práci našla náhodou-v kanceláři, která potřebovala uklízečku. Vracela se z dalšího malebného plenéru, uviděla reklamu na skleněných dveřích a bez váhání vešla dovnitř. Proč byla najata, zatím není známo. Manažer toho ale nikdy nelitoval. Ruce ji bolely od předchozích popálenin,ale vydržela. Bolestně otírala podlahy, otírala okna, otírala kliky dveří – a za tu dobu byly její ruce o něco měkčí, méně namáhané.
Všichni zaměstnanci byli spokojeni-přemístit ledničku, zvednout skříň, vyčistit schodiště. Nikdo nechápal, kolik úsilí ji to stálo.
Když se kancelář přestěhovala do jiné čtvrti, manažer zavolal příteli:
– Michalyči, Ahoj! Mám pro vás doporučení. Ta holka je opravdová kořist. Jen se o ni postarej.
A tak se Ala ocitla v bance. Samozřejmě byli i drzí mladí lidé, lhostejní šéfové… ale práce byla stále práce-a dělala ji v dobré víře.
– Hej, proč mlčíš? – to je ten manažer. – Nemůže nebo nechce? Nebo je plat nízký?
Neodpověděla. Jen trpělivě třela sklenici, která už se leskla.
A jednoho dne se po místnosti ozval šepot. Všichni klienti, všichni zaměstnanci se otočili ke vchodu. K bance přijelo drahé auto. Z něj vystoupil muž a sebevědomě zamířil dovnitř.
– Šéfe, Sergej Michajlovič je tady!
Alya stále otírala sklo-na skle se jí leskly žluté rukavice.
“Ahoj, Sergeji Michajloviči,” pozdravil ho hlavní účetní.
Ala se otřásla. Otočila se.
Muž si jí všiml. Na jeho tváři se objevilo doznání. Zamrznul a pak se přiblížil blíž. Jeho oči byly plné slz. Poklekl před všemi, sundal jí rukavice z rukou a políbil ji s jizvami na dlani. Všichni přítomní byli ztuhlí.
Taky plakala.
– Byla jsi to ty… – zašeptal, vstal a objal ji. – Zachránila jsi mého syna!
Obrátil se na personál:
Je to dívka, která málem za cenu života vyhnala Leoše z ohně!
V sále panovalo napětí. Někdo se nevěřícně podíval dolů, někdo z rozpaků zakašlal. A pak, jeden po druhém, začal potlesk-nejprve nesmělý, pak hlasitý a přátelský. Alya se rozpačitě usmála a schovala si ruce, které stále držela za Sergejovu ruku.
V tu chvíli do banky vběhl patnáctiletý chlapec.:
– “Tati, slíbil jsi, že brzy budeš! Čekám na tebe už hodinu!
Zastavil se na místě, když uviděl otce klečícího před ženou.
Ala cítila, že se uvnitř něco třese. Podívala se na chlapce, pak na muže a pochopila. Sergej se otočil a tiše řekl::
– Lesha… to je ta samá žena, která tě vytáhla z ohně.
Muž k ní přiběhl, vzal ji do náruče:
– Konečně jsme tě našli!
