Darina pracovala několik let jako lékařka záchranné služby. Někdy si myslela, že tlak nevydrží — zátěž byla kolosální. Ale nebylo možné opustit profesi: ve městě akutně chybí kvalifikovaní lékaři. Dostat se na soukromou kliniku je téměř nereálné a přejít na oblastní terapeuty znamenalo odsouzeni k dvojnásobné zátěži. Kdo se pak bude starat o malého Ruslana?
Záchranka to měla těžké. Nekonečné falešné výzvy, kdy se někdo jen bavil, a těžké případy, kdy je třeba doslova přivést člověka z toho světa, aby byl převezen živý do nemocnice.
Vzpomeňte si alespoň na včerejší den. Výzvy následovaly jeden po druhém.
První je k starší ženě, která se v dusném pokoji málem udusila. Její vnuk se v tu chvíli klidně díval na televizi, popíjel pivo, ani hlavu neotočil, když lékaři dělali vše pro to, aby stabilizovali její stav.
Druhým je žena středního věku, která náhle omdlela na procházce s manželem. Po příjezdu na místo si Darina uvědomila, že už se nedá nic dělat. Kvůli příbuzným-manželovi a dceři, která přijela dříve na pohotovost — však začala resuscitační akce: masáž srdce, injekce… ale žena se nikdy neprobrala. Po takové příležitosti se Darina vrátila na stanici a dlouho se nemohla uklidnit — brala Corvalol a opakovala si, že nemá na výběr. Musíme se držet. Ruslan je totiž závislý jen na ní a nemá právo syna zklamat.
Poté, co obdržela další výzvu — k dopravní nehodě-se pokusila vzít do ruky. Rozhodla jsem se, že si to už nikdy nevezmu k srdci. Udělá maximum, ale nenechá se rozejít po každé příležitosti.
Zraněni byli dva lidé, ale vážně zraněn byl jen jeden. Kamion se srazil s osobním autem. Řidič dodávky vyvázl s lehkým zraněním a pohmožděninami na čele, ale mladý muž, který řídil “osmičku”, měl menší štěstí. Ležel v bezvědomí, obličej a hrudník měl v krvi. Podle všech znaků vnitřní krvácení. Zatímco Darina podávala léky, sestra Káťa mu otírala obličej, zvedala čpavek a snažila se ho oživit. Museli zjistit, zda je tam dech, kde je největší bolest, jaká další zranění.
Ale v jednu chvíli Darina zamrzla. Podívala jsem se pozorně a málem mi spadla injekční stříkačka. Byl to Vladislav. Ten pán, který ji kdysi nazýval darem, říkal, že je pro něj darem nebes. A pak zmizel, jakmile zjistil, že je těhotná. Nejen, že zmizel — odmítl uznat dítě, ignoroval všechny její pokusy o kontakt, dokonce poslal krutou zprávu:” ať je Otcem ten, s kým jsi ho obtěžovala.” Poté ji zablokoval ve všech poslech.
Přísahala si, že se k němu už nikdy nevrátí. I když Ruslan vážně onemocní, bude raději žádat o almužnu od církve, než aby vytočil jeho číslo.
A teď je osud znovu spojil. Káťa se jí třásla za rukáv a ptala se, jak připojit kapačku. Vladův život na ní závisel. Kdyby byly ve zdech nemocnice, předala by pacienta jinému lékaři. Ale teď už žádné možnosti. Jen ona a rozhodnutí, které je třeba učinit.
Darina za ty roky vůbec nepřemýšlela, jak se její život vyvíjel. Možná má teď rodinu, děti. Ale jedno věděla přesně: nemá právo říct svému synovi: “zabila jsem tvého otce, protože jsem mohla zachránit, ale nechtěla. Chtěla se pomstít.”
Seděla vedle sebe v podřepu, jako by se pokoušela o řešení. Pak prudce vstala:
– Nosítka! Rychle!
Lidé, kteří se shromáždili, ochotně pomohli. Spolu s Péťou-řidičem sanitky-byl postižený naložen do auta. Siréna zavládla a kočár putoval do nemocnice.
Cestou Darina podávala potřebné léky, léky proti bolesti, kontrolovala puls. Vlad nikdy nevzbudil vědomí, jen sípal bolestí: “bolí … velmi bolí…”
V nemocnici už na ně čekali. Pacient byl okamžitě poslán na rentgen a poté na operační sál.
“Teď se musí celé auto vyprat, všechno do krve,” povzdechl si Péťa. – A co je tohle? Vypadá to, že mi spadl medailonek.
Darina se podívala na přívěsek. Jednoduchý kovový závěs na tenkém řetězu. Hned ho poznala. Když spolu studovali, neměla peníze, a tak si sama objednala takový skromný dárek. Na něm byly vyryty jejich iniciály-ona a Vlada.
“Dej mi to —” natáhla ruku. – Předám to majiteli, až půjdu do kanceláře.
Osobně ale nic nepředala. Dala jsem přívěsek známé sanitářce a požádala o předání. Zjistila jsem, že Vlada podstoupila operaci, odstranili slezinu, nasadili sádru. Leželo to dlouho.
Darina šla domů pěšky. Musel jsem se dát dohromady. Dát medailon byl samozřejmě nesmysl-cetka, ale Vlad ho nosil mnoho let. Možná ze zvyku? To se stává — něco nosí, aniž by si toho všiml.
Když si na všechno vzpomněla, myslela na babičku. Byla to ona, kdo Darinu podpořil, když se dozvěděla o těhotenství. Dívka se samozřejmě nechtěla zbavit dítěte, ale strach byl obrovský. Institut, stipendium, ani haléř navíc… jak skloubit studium a mateřství?
Přesunula se na jinou lékařskou fakultu, kde bydlela babička.
– Budeme žít! – řekla stará paní. Mám střechu nad hlavou, důchod taky. Teď není válka, jídla je spousta.
Opravdu žili. Někdy se jedly jen kaše nebo brambory s okurkami, ale držely se. Babička seděla s Ruslanem, zatímco se Darina připravovala na zkoušky. A Ruslan se k ní připoutal celou svou duší. Škoda, že už je dávno pryč.
Teď se zdá, že to nejhorší je za námi. Darina se vrátila do rodného města — zůstali tu přátelé, dobré univerzity, kde bude syn jednou studovat. Roky se budou střídat. Vychovává Ruslana, dává mu vzdělání, dělá mu radost, i když nemá otce.
Večer zazvonil telefon od zdravotní sestry Natalie.:
– Darina Alexejevna, udělala, co bylo požadováno-přívěsek předal. Byl tak nadšený, skoro se rozplakal! Řekl: “velmi cenná věc.” A hned se ptá: kde ho našli? Když jsem vám vysvětlila, že jste to předal, doslova otravoval-chtěl váš telefon a adresu. Ale ani slovo, ani náznak. Bez vašeho svolení. Tak jsem mu to řekla.
“Udělala jste správnou věc, teto Natašo,” odpověděla Darina pomalu. – Jeho vděk je mi k ničemu.
Dny plynuly, ale Darina nemohla na to, co se stalo, úplně zapomenout. Setkání s minulostí ji šokovalo do hloubky. Pevně si však připomínala, že kdysi přijaté rozhodnutí je konečné. Nebude hledat setkání s Vladem, nebude krást staré věci.
Ale proč ji chtěl kontaktovat? Možná osamělý? Nebo se vám rodinný život nepovedl a Vzpomenete si na staré pocity? Nebo se jen rozhodl změnit život novou aférou? Bez ohledu na důvod je správné, že mu hygienička nesdělila své kontakty. Není cesty zpět.
Proto ji velmi překvapilo, když jednoho rána poblíž stanice sanitky uviděla samotného Vlada. Seděl na lavičce, sotva se držel na nohou-hubený, bledý, usměvavý. V ruce měla obrovskou kytici růží.
Darina přišla nenápadně. Pokud je konverzace nevyhnutelná, je lepší začít ji samotnou.
– Přišel jsi za mnou? – zeptala se přímo.
Vlad rychle vstal. Vysoký, vyčerpaný, stál před ní bez předchozí jistoty, bez výzvy. Jeho pohled byl unavený, ale pozorný.
– Jak se cítíš? zeptala se a nevěřícně zírala na květiny.
“Díky, skoro jsem se uzdravil,” odpověděl. – Neboj se, hned odejdu. Jen … chci vědět, že jsi v pořádku. Můžu se na tebe aspoň jednou za tolik let podívat? Jen stát vedle sebe … na památku toho, co bylo?
“Nemáš takové právo,” řekla ostře. – Poté, co jsi mě nazval ženou, která sama neví, od koho dítě čeká … na to se nezapomíná.
– Cože? – zeptal se udiveně. – Myslíš to vážně? Řekl jsem to?
– Ale nedělej, že si to nepamatuješ. Pokud jsi byl léta trochu zmatený a pochopil jsi, jaký jsi byl darebák, přijímám omluvu. Ale nic jiného mezi námi nemůže být.
“Počkej,” zastavil ji. – Musíme si promluvit. Je to hrozné nedorozumění. Ale ne tady a ne teď. Jdeš do práce? V kolik končíš?
– Za 24 hodin. Zítra v osm ráno. A věř mi, po směně nebudu mít sílu na žádné rozhovory.
Ale už druhý den ráno, na začátku deváté, sotva Darina vyšla z nemocnice, uviděla Vlada znovu. Čekal na ni.
“Pojedeme někam, kde si můžeme v klidu popovídat,” navrhl.
– Nikam s tebou nepojedu. Za prvé, jsi hrozný řidič. Za druhé, jsem tak unavená, že můžu spát i ve stoje. Ve třetím…
Ale Vlad ji neposlouchal, vzal ji pod ruku a vedl k autu.
“Vždyť jsi rozbil tu svou,” ušklíbla se. – Ukradl jsi novou?
– Půjčil si ho kamarád.
Přivezl ji do parku, kde se dříve často procházeli. Zatímco chodil pro kávu a zmrzlinu, Darina čekala na lavičce. Když se vrátil, Vlad seděl vedle sebe.
“Pojďme to vyřešit —” řekl. Dohodli jsme se, že se sejdeme tady na té lavičce. Ale dostal jsem zánět slepého střeva. Šel na chirurgii. Mobil nechal doma, a tak požádal Tamaru, aby ti řekla, že ležím v nemocnici a brzy se ozvu.
A mně tom řekla, že jsi odjel k moři s jinou holkou a že moje dítě nepotřebuješ. Snažila jsem se dovolat, ale ty jsi neodpověděl. A pak přišla ta samá zpráva … ” ozval se darinin hlas.
– A mně Tamara řekla, že jsi odletěla na Kypr s klukem, kterého miluješ a který je otcem tvého dítěte. Tehdy jsem se málem zbláznil.
Umlčeli se, když se rozhlédli.
“Teď už je to jasné,” pronesl konečně Vlad. Tomka chtěla, abych si vzal její přítelkyni. Tak jsem se rozhodla nás rozvést. Výsledkem jsou dva zničené životy. Nikdy jsem nikoho nemiloval. A ty?.. Zvládnul jsi to?
“Pojď,” vstala Darina. – Vezmi mě domů. Představím ti syna. S tvým synem. Nemám manžela, takže se nemusíš bát.
V autě ji líbal Vlad:
– Co s Tamarkou? Utopit se ve fontáně?
“Zkusme to nejdřív pochopit a odpustit,” pronesla s úsměvem známou větu.
Zasmáli se.
