– Odteď budete jíst venku! Dáša nevydržela nápor drzých příbuzných.
– Dashi, co to děláš? snažil se ji uklidnit manžel Michal.
– Řekla jsem všechno! Tečka!
Konečně do města přišlo léto. Na květnové slíbili teplo a Dáša už plánovala, co s sebou na chalupu vezme.
Celé dopoledne hledala plavky a Slaměný klobouk. V důsledku toho se rozčílila a rozhodla se, že je snazší objednat si nové, než ztrácet drahocenný čas.
Další nepříjemnou zprávou bylo opálení.
“Dobře, taky ho přidám do košíku,” pomyslela si naštvaně.
Po obědě volal manžel.
– Jak jsou na tom poplatky?
– Je to totální zkáza! – řekla Daria.
– Myslíš?
– Neber si to do hlavy. Když to shrnu, půlka se nenašla a půlka je prošlá. Dáša se z celé situace rozesmála a zasmála se.
– Směješ se, takže je to v pořádku! Když jsem poslouchal, volala mi rodina. Chtějí přijet na májky.
Dáša byla ostražitá. Upřímně se jí ty návštěvy nelíbily.
Michalova rodina pocházela z oblasti. Tam se ubytovali v malém bytě a celé léto pracovali ve svém zahradnictví v místním SNT. Odpočívat tam neměli, protože místo bylo využíváno výhradně k pěstování všeho, co se pak dalo sníst. Na místě však byla i malá stavba s letní kuchyní. Byla používána jako centrum přitažlivosti všech a všech, když se příbuzní shromáždili, aby zapálili kebab.
Dáša s Míšou si odpočinuly mnohem pohodlněji. Dům dášiny babičky byl velký a prostorný, pozemek krásný, s jehličnany a květinami. Na takový pohled je to drahé. A ani u mladých se to nepřehánělo. Kupovali si výborné víno, ne tu z plastových sáčků.
Maso bylo vždy marinované s rezervou, kdyby k nim přijeli přátelé. Zelenina-ovoce, vše v sortimentu.
Michalova rodina proto neváhala a často jen přijela na návštěvu bez pozvání.
Co je však po jejich návštěvách obzvláště trapné, jsou objemy škod.
Vždycky něco hodili, roztrhali, ušpinili.
I ty jsou zvláštní. Nacpali si ústa, tlačili se, drobili a ušpinili vše kolem od mastnoty a kečupu rukama.
Místo odpočinku musela Dáša několik dní uklízet, prát, prát, opravovat. Proto pro ni jejich návštěvy nebyly formalitou, ale formalitou.
– Mishi, zase? zeptala se Dáša úzkostlivě.
– Ale No tak, oni se zastaví, posadí se na hodinu a odjedou. Na májových mítincích to mají stejné. Uklízet,sázet, kopat… no nic. – uklidňoval ji manžel.
– Pokud ano, tak dobře. Dáša se ale úzkostného pocitu nevzdala.
– Co je to za kouř? Ještě jste nevařili uhlí? zeptala se překvapeně teta Tamara.
Šla od brány se dvěma velkými taškami. Pak semenyl vychrtlý Strýček Kolja, který se velmi rád napil, dokud teta Tamara nevidí. S sebou přivezli své dospělé děti: syna Lenu a snachu Lenu. Lena vypadala jako teta tom. Velký, s hlasitým hlasem a červenými tvářemi. Lena byl celý otec-hubený a nevypovídaný.
– Mysleli jsme, že tu budete jen na chvíli. Dáša nesměle odpověděla.
– Ještě něco. Pro naši rodinu si vždycky najdeme čas. Ahoj Dášo, “tetička Toma hrubě objala dívku jednou rukou a strčila jednu z kabelek snachě,” kde je medvídek?
– Dal si čaj, hned přijde.
– Čaj? “strýček Kolja se zklamaně zeptal:” A co je silnější?”
– Nevím, nevzali jsme.
– Nic, dej mi tisíc, jdu do místního obchodu! – přišel příbuzný.
— Když. – Tomova teta.
– Co Kolja? Májové! Lenko, Ida je se mnou.
“Nemám peníze …” zmateně zamumlala Dáša, ale na pomoc jí přišel manžel.
– Ahoj všichni! O čem je spor?
– Kolka se bojí, že není co pít! Ahoj, zlato! Tomova teta objala i synovce.
– Ano, mám to z minulosti. řekl Míša.
“To už je sváteční atmosféra,” radostně si mnul ruce Strýček Kohla, ” Lenko, pojď, bahnem!
– Dáme nejdřív kebab! – nařídila to Tomova teta. – Míšo, co jsi nepřipravil na uhlí?
– Nevěděl jsem jak dlouho.
– No tak, vy běžte a navlékněte se! Dášo, přines maso, Leno, vezmi si v lednici zeleninu a ovoce, umyjte a nakrájejte.
Tomova teta rozdávala rozkazy doprava a doleva, zatímco Dáša skromně stála za ní a sledovala cizí lidi, jak vyprázdňují ledničku.
Když už bylo maso hotové,najednou začalo pršet.
K velké radosti strýce Kohliho bylo rozhodnuto jít do domu, protože tam stály cenné zbytky horkých nápojů.
Dáša přikryla stůl ubrusem a ženy přinesly do domu talíře s pamlsky.
Dáša si speciálně koupila velké balení ubrousků, aby měla rodina co uklízet, ale ubrousky šetřily a Tomova teta držela ubrus mastnými rukama od masa a Koljův strýc smáčil bílou čerstvou rajčatovou pomazánku po celé kuchyni.
– Potřebuju talíř s ovocem. Dáša ztratila ostražitost a Lenku nezastavila, když vlezla do hostinského bufetu, chytila se za starožitný porcelánový talíř mastnými rukama a ta se zlomila v prstech. – Fuj, ještě že byla stará. lehko vydechla Lena.
– To je servírka mojí prababičky. Přežil revoluci a dvě války a první talíř trpěl tak neohrabanou krávou! ve vzteku vykřikla Daria.
– Co to děláš? “Lena je naštvaná,” pomyslel si Starý muž. Má místo na smetišti. Řekla bych, že díky, že ti pomáháme. Je to u nás doma. Máme Československý servis, to je věc! V sovětských dobách bylo všechno dobré! s pohledem znalce to uvedla žena.
– Vážně, Dashi, co se stalo? – Tomova teta nastříkala na stůl masovou šťávu a jemně otřela ústa koncem sněhobílého ubrusu.
Strýc Kohla a Lena pokračovali v cinkání sklenic a nalévali část do talířů.
– Odteď budete jíst venku! – Dasha už nemohla tolerovat takový prasečí postoj k sobě, svému domu, svému majetku a také ke svým financím, protože vše, co přinesli příbuzní, jsou ty dva balíčky, ve kterých se ocitly vyschlé košťata bobkového listu.
– Dashi, co to děláš? zeptal se Míša.
– Řekla jsem všechno! Rychle!
Vyděšený strýc Kohla nejprve popadl poštovní láhev a posadil ji na verandu. Po něm se slehla zem.
Tamara s Lenou vyšli jako poslední a vzali si talíře s podvyživenou pochoutkou.
Zatímco sbírala zbytky jídla, příbuzní diskutovali o činu synovcovy manželky:
“Nečekali jsme, že se Dáša postaví, mysleli jsme, že vydrží,” divila se rodina.
– Jo, Na tomhle se dá jezdit a jezdit. – řekla Lena, a ona se rozbrečela!
– Dobře, když tu nejsme vítaní, tak pojedeme. – Tomova teta.
Dáša vynesla kontejnery s jídlem.
– Vezměte si to.chuť k jídlu už není.
– A my jsme rádi. – Lena vytřásla sáčky s vavřínovými košťaty přímo na vlhkou trávu a nastražila je pod kontejnery.
Zatímco všichni dělali hluk, koljův strýc strčil láhev za opasek kalhot a přikryl ji přes lem košile. Dáša si toho všimla,ale nedala. Důležité je, abychom odjeli co nejdříve.
– Bylo to těžké! řekl Michael, když se všichni rozešli.
– Promiň, ale bylo to nevyhnutelné! Už jsem je dávno umyla a prababička byla poslední kapkou. Ten servis je drahý sám o sobě, navíc je mi drahý jako vzpomínka.
Pár se vrátil do domu.
– Podívej se na ubrus!
– Jo, to je ten chlívek.…
– To je to, o čem mluvím. A tak je to pokaždé. Proč jsme s nimi vůbec komunikovali?
– Nevím … jako rodina. Michal pokrčil rameny.
– Doufám, že už k nám nebudou chtít.…
Dáša zmačkala špinavý ubrus a poslala ho rovnou do popelnice na verandě.
