“Když můj manžel zemřel, myslela jsem, že to byl nejhorší den mého života. Jak jsem se mýlila! To, co jsem se o něm dozvěděla z jeho závěti, bylo ještě horší. Jak mi mohl něco takového utajit… co bude teď se mnou? To musí být nějaká chyba.”
Byli jsme v manželství 12 let
Já a můj manžel jsme byli na první pohled pozdní láskou. Kvůli němu jsem přerušila zasnoubení s jiným, protože jsem měla pocit, že pokud neriskuji, zmeškám to nejdůležitější v mém životě. I on byl kdysi ve vztahu, ale prý to už dávno skončilo.
Dvanáct let jsme byli perfektní pár. Alespoň jsem si to myslel. Martin se nikdy neohlédl, byla jsem si jistá jeho pocity a nikdy jsem ho neovládala. Od té doby, co jsem ho poznala, navíc každý měsíc podporoval charitativní organizace určitou částkou – prý je to jeho životní odhodlání. Na jedné straně mě to překvapilo, na druhé mě to nadchlo.
Ale děti nám nedali… po dlouhém úsilí, když mi bylo přes čtyřicet, jsme se pustili. S adopcí nikdy nechtěl souhlasit, přinášel zdánlivě rozumné argumenty a já jsem netlačila. No, nemůžeš mít v životě všechno.
Bydleli jsme spolu v Martinově domě, který zdědil po svých rodičích. Bylo nám spolu dobře. Až jednou to skončilo.
Na moje dveře zaklepal policista, který oznámil, že můj manžel zemřel při nehodě způsobené jiným řidičem. Důvodem je rychlost. Byla jsem zničená … nejhorší den mého života! Nemohla jsem tomu uvěřit, dokud jsem neviděla jeho tělo v márnici. Ani jsem se s ním nestihla rozloučit… když ráno odcházel, ještě jsem spala a on najednou nebyl.
Takové trauma nelze překonat tak rychle. Ale já myslela, že je to dno, od kterého se jednou odrazím.
Mýlila jsem se. Co následovalo, bylo ještě horší. Věděla jsem, že tam můj manžel kdysi napsal závěť, ale upřímně mi to přišlo tak vzdálené, že jsem se nikdy neptala na jeho podrobnosti. Navíc vždycky říkal, že co je jeho, to je moje.
Na čtení závěti jsem šla bez větších emocí. Už na místě jsem se divila, že na židli sedí nějaká mi neznámá mladá žena v tmavých brýlích. Co tady dělá?
Byla jsem si jistá, že dům, ve kterém bydlím, přejde do mého vlastnictví. Jiná možnost nebyla. Když notář začal číst, nevěřila jsem vlastním uším.
Řekl, že Martin odkázal svůj dům nějaké Amelii, které vděčí za svou chybu v mládí… co?co?! Myslím, že spím! Na chvíli mě to zarazilo. To musí být nějaká chyba. Ve skutečnosti ale na dokumentu bylo jméno této ženy a Martinův podpis. A datum je po naší civilní svatbě!
Té dívce bylo 19 až 20 let … když jsem Martina potkala, bylo jí pět až sedm let. Zjevně to byla jeho nemanželská dcera z předchozího vztahu a za tolik let se o ní nikdy nezmínil! Nikdy ji nevychoval a pak se najednou rozhodl, že jí napíše všechno, co měl? Jaký darebák … ta jeho charitativní činnost musela být alimenty na ni!
Nevěřím, že tato závěť je platná … protože pokud se to potvrdí, budu muset odejít z domova a začít znovu. Pokud je to pravda, nejvíc mě bolí, že jsem o ničem nevěděla tolik let a teď najednou zůstanu sama se sebou… protože jsme se o tu dívku mohli postarat, tak jsem snila o dítě!
