Bylo mi 17 let, když se moje matka podruhé vdala. Najednou jsem se ocitla ve druhém plánu-láska, ne já. Mohla jsem jít na týden bydlet ke kamarádce a pak se vrátit domů, nikdo se neptal, kde jsem byla, co jsem dělala, přišla živá a v pořádku. O rok později jsem měla přítele a jednoho dne se to stalo … měl jsem přítele, se kterým jsme se setkali, a on měl velkou společnost přátel a kamarádů, se kterými jsme chodili na diskotéky, jezdili k moři, do hor a prostě trávili čas. Bylo to zábavné a zajímavé, ale co ještě v mládí? Ale ten chlap, přes všechny jeho pozitivní stránky a naše vzájemné sympatie, byl trochu nevyrovnaný, zejména ve veselém stavu, okamžitě začal se všemi hádat, vyvolávat konflikty, vyžadoval, abych ho ve všem poslouchala. Připadala jsem si jako v kleci — rodiče to nepotřebovali, člověk, který cítil mou závislost na něm, toho využil a kam jít — nevěděla jsem, i když jsem už přemýšlela o různých plánech — všechno opustit, někam odejít a začít žít samostatně.
A tak jsme jednou jeli na výlet velkou společností — sešlo se nás 20 lidí — přátelé, kamarádi, kamarádi kamarádů-více než čtvrtina z přítomných jsem viděla poprvé. A mezi nimi vyčníval jeden mladý muž, nízký, podsaditý, robustní, tichý a nijak zvlášť pozoruhodný. Když jsme přijeli do lesa, jak bývá zvykem, muži se věnovali masu a stanům, dívky zařizování a svačině. A viděla jsem, že mě ten chlap sleduje, ale moc jsem tomu nepřikládala význam — byla jsem docela solidní — silné takové “přesýpací hodiny”, všichni se na mě dívali — hodně lidí. A pak večer už se všichni předháněli (jeden z přítomných měl narozeniny) a můj mladý muž začal znovu bučet. Nejdřív se s někým pohádal, pak se pohádal. a pak mi začal říkat-jdi tam, udělej to, pojď ke mně, Odejdi ode mě. Unavilo mě to tak, že jsem se otočila, šla do lesa, sedla si na pěnu a pevně se rozhodla-musím něco změnit, nechci se s ním už vídat a doma žít nechci a vůbec mě všechno unavuje, co mám dělat, jak dál žít-něco? A pak přišel ten podsaditý kluk, požádal o svolení sednout si vedle sebe, představil se jako Jaroslav a zeptal se na nějakou maličkost.Certifikát na romantickou večeři
Jednou jsme si s ním povídali, smáli se a povídali si tři čtyři hodiny. Přinesl jídlo ze stolu, rozložili jsme se na polínka a bylo to dobré! Seděli jsme spolu a povídali si … v táboře už se všichni uklidnili, rozvalili se po stanech a všichni jsme mluvili o životě, o všem možném. Skončil jako voják-vystudoval místní školu, Strážník, na dovolené před odjezdem na místo určení podle rozkazu na druhý konec země. Řekla jsem mu o svém životě, o plánech něco změnit. Dobře si sedli. Večer následujícího dne jsme jeli domů. Odvezli mě, nechali mě u vchodu, sedla jsem si na lavičku, domů se mi nechtělo a najednou ke mně přišel Jaroslav, sedl si vedle, tři minuty tiše seděl a zeptal se: “vezmeš si mě? Potřebuju ženu a ty jsi roztomilá, veselá, vidím, že je to o to zábavnější jít tam, kde jsem ještě nebyl.
Také jsem mlčela, dívala se na něj, v jeho očích byla taková naděje a já si říkala – co mám ztratit? A řekla, že odejdu. Byli jsme domluveni velmi rychle. Mamince jsem řekla, že je nadšená-vzít si důstojníka bylo snem mnoha dívek a jejich maminek. Nic jsme nevařili, měla jsem světlé šaty z maturitního plesu, v nich jsem se podepsala, seděly čtyři — já, můj už manžel, Maminka a otčím (Jaroslav z rodiny měl jen bratra, ten přijet nemohl). A začal rodinný život. Jaroslav se ukázal jako velmi milý, jemný a pozorný muž. Ani ne tak-muž s velkým písmenem. Nezvedla jsem ani jeden kufr, nepřetáhla jsem žádné závaží, on mě všemožně chránil a já se snažila dát do pořádku život. Ano, život vojáka není jen jedna písnička-ale jak jsem se později dozvěděla, měl jsem štěstí, že sloužil ve městě a ne v nějaké vzdálené, všemi zapomenuté posádce.Certifikát na romantickou večeři
Našla jsem si práci-sehnala jsem si práci prodavačky v obchodě a život vyplaval svým proudem. Všechno, čím jsme si prošli, nebudu popisovat, řeknu jen, že jsme manželé 15 let, svého manžela miluji, on mě také nosí, máme syna, kterého táta velmi miluje. Manžel má za sebou vojenskou kariéru, já jsem s jeho pomocí a podporou získala vysokoškolské vzdělání, našla jsem si dobrou práci. Jsme opravdu šťastní a občas se chytám za hlavu — co by se stalo, kdybych ho tehdy odmítla? A z té myšlenky mě hází studený pot. Myslím, že jsem měla jen štěstí a možná jsem tehdy měla pocit, že se mi s tímto člověkem nebude líbit a bude mi dobře, a možná jsem opravdu tak moc chtěla něco v životě změnit, aby vedle mě byl někdo, koho bych potřebovala, že jsem vynaložila maximální úsilí, aby se to konečně stalo … to se stává; jsem vděčná osudu, který mi tehdy řekl správné rozhodnutí.
