Moje děti se rozhodly, že na stáří je musím zabezpečit, protože je to naučil otec. Jednou jsem se úspěšně vdala a nikdy jsem neznala potřeby. Manžel dobře vydělával a já nemusela pracovat – dělala domov a vychovávala děti. Michal měl byznys: kupoval auta v Polsku nebo Německu, opravoval je a prodával.Náš syn a dcera také o ničem nevěděli. Měli všechno, co chtěli. Když vyrostli, muž jim koupil byty a uspořádal luxusní svatby. Jsou zvyklí, že se pro ně dělá všechno. Když jsme chtěli jet k moři, tak jsme jeli. Máte rádi drahé telefony, tak si je pořiďte. Michal dělal všechno proto, aby děti potěšil.
Ale právě plody této výchovy přinesly mnoho problémů. Manžela alespoň respektovali a ke mně se chovali jako ke služce, protože jsem jim nedávala peníze. Vyžadovali, aby každý vařil své oblíbené jídlo, pral své věci, uklízel po nich. Sami doma nic nedělali. Když se Michalovi nedařilo, děti se okamžitě začaly dělit o dědictví. Vyhodili mě z domu, který pak prodali. – Proč máš tak velký dům? Protože jsi na něj nevydělala, to všechno udělal táta! – řekli.Peníze z prodeje domu děti utratily za nákup aut. Mám kamarádku, která mi poradila, ať jedu na brigádu, protože s dětmi se nepočítá. To jsem udělala. Již třetím rokem pracuji v Itálii, všechny vydělané peníze odkládám na bydlení a na své stáří. Našla jsem tu spoustu kamarádek, všechny jsou ukrajinské, a dokonce i několik žen z našeho oboru.
Mám také dobrou práci-pomáhám starší ženě a starám se o její dům. Za ta léta jsem nikdy nepřišla domů, ani na svátky. A proč? Nemám svůj domov. Před pár dny mi nečekaně zavolal syn. Ukázalo se, že nedokázal udržet otcův byznys a nabral spoustu kreditů. Protože pracuji v zahraničí a podle jeho názoru vydělávám dost, rozhodl se syn, že musím splatit jeho dluhy. – Táta nám vždycky pomáhal a ty nikdy! Mohla by ses aspoň teď napravit a pomoct ti. – křičel. Odpověděla jsem mu: nic vám nedlužím. Všechny děti se o své rodiče starají na stáří a vy myslíte jen na sebe. Tak já budu taky myslet na sebe! Od té doby na mě děti ani nevzpomínají. Bolí mě, když si uvědomím, že mám tak nevděčné děti. Doufám, že jednou pochopí, jakou chybu dělají. Do té doby pracuji, abych se zabezpečil, protože už nemám s kým počítat. Nemám pravdu?
