Můj rodinný život začal před deseti lety. Celou dobu jsem snila o dětech, ale nic se nestalo. Všichni to zkusili-nevyšlo to. Nejpřekvapivější na tomto příběhu je, že ani já, ani manžel neměli žádné zdravotní problémy. Když už nebyla šance, rozhodli jsme se vzít dítě z dětského domova. Muž tuto myšlenku s radostí přijal-a začali jsme sbírat dokumenty. Pro nás byl Vít hlavním cílem.
Maminka nás podpořila, ale od tchyně jsem takovou reakci nečekala: – zbláznila jste se? Víte, které děti se tam dostanou? Ale neposlouchali jsme tento senilní blábol – a pokračovali jsme sebevědomě směrem ke svému cíli. Byli tak nadšení z tohoto procesu, že jsem si ani nevšimla svého zpoždění. Když jsem se bála, šla jsem k doktorovi. Nebylo možné uvěřit svým uším: byla jsem v pozici. Není třeba říkat, že jsem se cítila v sedmém nebi. Dokonce i tchyně to ráda slyšela.
Takovou péči a vřelost od blízkých a příbuzných jsem nikdy nezažila. Byla jsem moc ráda, že můžu Vítovi dát bratříčka nebo sestřičku. Bohdančík je můj rodný syn. Snažila jsem se, aby se Wita necítila opuštěná. Tehdy přišla tchyně se svým návrhem: “vždyť už máte dítě. A toho odvezte zpátky! Sotva jsem se držela v ruce, abych ji neposlala někam dál. Brzy se ukázalo, že tchyně už dlouho připravovala půdu pro svůj verdikt – vymáchala manželovi mozek. Samozřejmě, že po těch slovech už nebude u nás doma.
