V jídelně nastalo těžké ticho. Thomasova slova zněla jako klepání na dveře-kruté, nenapravitelné. Všichni se na sebe dívali, jako by se právě stalo něco nezvratného.
Vstala jsem. Ruce se mi třásly a hlas už ne. Podívala jsem se na manžela, který stále seděl v křesle, jako by byl králem večera.
“Thomasi,” řekla jsem tiše. ” to, co jsi řekl, bylo nejen kruté, ale také hluboce nespravedlivé. Tyhle ženy jsou moje kamarádky. A právě jsi je urazil… a mě, mimochodem.
Pokrčil rameny nad neopatrností.
– Jen říkám pravdu. Když se někdo urazí, tak na tom něco je. Takhle funguje svět, Eleno.
Podívala jsem se na Kateřinu-chovala se statečně, i když oči měla červené. Olivia se podívala na podlahu a stiskla rty. Klára měla ledový klid. A právě tento klid mě nejvíce znepokojoval.
– Že jo? Klára promluvila potichu, ale zřetelně. – Nebo spíše vaše potřeba nadvlády skrytá za “upřímností””
Tomáš se zamračil.
– Nepotřebuju dominovat. Jen říkám, co si myslím.
– Možná nemůžete vystát ženy, které mají více síly než vy?
V místnosti zvonilo. Tomáš se snažil zasmát, ale zvuk byl prázdný, nervózní.
– Prosím, Claro.…
– Víš co, Thomasi? – řekla, když vstávala. – Od pondělí budete mít příležitost zjistit, jak moc skutečně znamenáte. Protože jsem se stala novou ředitelkou oddělení.
Zamrznul. Doslova. Výraz jeho tváře ztuhl, jako by nerozuměl slovům.
– Cože?
– Slyšel jsi to správně. Dnes ráno jsem byla v centrále. Mluvila jsem s vedením. Projekt, o kterém jste mluvil… teď bude pod Mým dohledem. Ty taky.
Tomáš zbledl. Neměl ani sílu předstírat, že je sebevědomý.
– To … to musí být nějaký vtip.
– Vtip? zeptala se Olivia s úsměvem. Jaké jsou vaše “vtipy” o našich životech a ambicích?
– Nechtěl jsem nikomu ublížit … to je pravda, ” zamumlal Tomáš, jako by najednou zapomněl, že ještě před hodinou všem radil u stolu.
“Je pozdě se omlouvat,” řekla Catherine. – Ale víš co? Poděkování.
Nejistě se na ni podíval.
– Za co?
– Že jsi zničil poslední iluze, které jsem o tobě měl.
Večer
Thomas se zamkl v ložnici. Nic dalšího se nesnažil vysvětlit. Zůstali jsme v kuchyni-Kateřina krájela dort, Olivia nalila Prosecco, Klára si sedla ke stolu a rozepnula sako. Posbírala jsem talíře.
“Myslela jsem, že hodí talíř,” řekla Olivia s polohlasem. – Ale … – mlčel. Bylo to lepší.
“Ticho je někdy bolestivější než křik,” odpověděla Klára.
Kateřina se zvedla na lokti.
Pamatujete si, jak říkal, že život je jen pro silné?
“No,” pokrčila jsem rameny, ” právě potkal silnou ženu. A to není teorie.
Té noci jsme se dlouho smáli. Ale nebyl to zlomyslný smích. Spíš smích. Jako by něco konečně skončilo. Něco těžkého.
Pondělí
Tomáš se oblékl elegantně. Nová košile, dokonale svázaná kravata. Snažil se vypadat sebevědomě. Ale viděla jsem, že měl v očích strach.
– Připraven na schůzku se šéfkou? zeptala jsem se ho a podala mu kávu.
Nic neodpověděl. Jen přikývl.
– Dobře radím: poslouchejte více, mluvte méně. Zvláště pokud šéf zná vaši verzi “pravdy”.
Zavřel dveře. Pozor.
Epilog
Clara dělala pořádek v oddělení. Měla jasnou vizi, dobrou strategii a obrovský respekt ze strany týmu. Projekt, který býval v chaosu, najednou nabral na obrátkách.
Tomáš byl po třech měsících přeložen. Oficiálně “organizační změny” neoficiálně-neodpovídaly hodnotám týmu.
A my-Elena, Catherine, Olivia a Clara — jsme se vídali častěji než dříve. Víno, konverzace, podpora. Bez hodnocení. Bez pohrdání. S pozorností a vřelostí.
Jedna večeře. Jedna noc. A celý život se může změnit.
