Po svatbě janin život připomínal tichou klidnou řeku. Přestěhovala se do domu svého manžela, kde se vše zdálo být cizí, ale každým dnem se stávalo zvykem. Andrej byl rád, že manželka a matka spolu vycházejí. Tchyně, Lydia Michajlovna, se chovala zdrženlivě, ale zdvořile, pečlivě se dívala na novou příbuznou.
“Mladí potřebují čas, aby si na sebe zvykli,” řekla sousedům. – Do jejich života se nepletu. Ať si staví sami.
Jana to slyšela a radovala se. Myslela jsem, že má štěstí: manžel je starostlivý, tchyně moudrá. Ale všechno se změnilo, když uběhlo pár měsíců.
Lydia Michajlovna zpočátku dělala nevinné poznámky:
– Tvoje máma vždycky mluví tak nahlas? zeptala se po návštěvě Valentiny Petrovny.
“Máma je emotivní,” odpověděla Jana. – Je za mě prostě ráda.
“Jasně,” protáhla tchýně, ale její pohled byl chladný.
O týden později už diskutovala o vzhledu Janiny matky:
“Má zajímavý vkus, samozřejmě…” řekla Lydia Michajlovna a rozhlédla se po pestrobarevných šatech hosta.
“Sluší jí to,” usmála se Jana a snažila se rozhovor uhladit.
“No … jestli si to myslíš —” odpověděla tchýně s pochybnostmi.
Jana se snažila neurazit. “Jen si zvyká na mě a moji rodinu,” myslela si.
Když Jana otěhotněla, vztah se změnil. Lydia Michajlovna jako by se proměnila v pečující dítě: kupovala vitamíny, vařila zdravé jídlo, nenechala Janu zvedat závaží.
“Teď nejsi jen manželka mého syna,” řekla a pohladila švagrovou po břiše. – Jsi matka mého vnuka.
Andrej byl spokojený, když viděl, jak matka s manželkou našli společnou řeč. Sám tvrdě pracoval, takže pomoc Lydii Michajlovny byla považována za obrovské plus.
Maxim se narodil v horkém srpnovém ránu. Zatímco Jana ležela v porodnici, tchyně připravila celý dětský pokoj: koupila novou postýlku, kočárek, oblečení, hračky. Andrej byl překvapen aktivitou své matky.
– Mami, mohla by si Jana vybrat sama? – mluvil opatrně.
– Pak si vybere. Teď je důležité všechno připravit, ” odtušila Lydia Michajlovna.
Když byla Jana propuštěna, čekal ji ideální dětský koutek. Jana byla dojatá k slzám:
– Moc vám děkuji.…
“To je můj vnuk,” odpověděla tchyně. Slovo ” můj ” znělo obzvláště silně.
Poprvé Lydia Michajlovna opravdu pomohla ve všem: v noci vstávala, kojila dítě, vařila směsi, dávala rady. Jana byla vděčná, protože mnoho jejích kamarádek snilo o takové podpoře.
Postupně se ale pomoc začala proměňovat v kontrolu. Tchyně se rozhodovala, kdy koupat maxima, do čeho se obléknout, jakou směsí krmit.
“Pediatr říkal, že můžeme začít s doplňkovým krmením,” nějak opatrně poznamenala Jana.
“Ještě je brzy,” odsekla Lydia Michajlovna. – Vychovala jsem tři děti. Všechno vím.
Jana se cítila nadbytečná v péči o vlastní dítě. Ale mluvit o tom se bála, aby se nezdála nevděčná.
Po třech měsících se k nim rozhodla přijet Valentina Petrovna. Chyběla jí dcera a chtěla vidět vnuka.
“Samozřejmě, přijeď, maminko,” radovala se Jana. – Maxim se už usmívá.
Maminka přinesla koláčky, dárky pro batole, dlouho držela vnuka v náručí a prohlížela si každý detail.
“To je ale nádhera, Jánošíku,” smála se.
“Tátův nos,” zasekla se Lydia Michajlovna.
Celý den chodila tchyně potichu, skoro nemluvila. Když Valentina Petrovna odešla, Lydia Michajlovna se neudržela:
– Tvoje matka se do toho plete? S vnukem to zvládnu sama.
– Máma ho jen chtěla vidět.…
– Už jsem to viděla v porodnici. Stačí.
– Ale ona je taky Maximova babička.
“Skutečná babička jsem tady já,” odtušila tchyně.
Večer o tom Jana řekla Andrejovi a doufala v podporu.
“Nebuď blbá —” pokrčil rameny manžel. – Máma je unavená.
S každou návštěvou Valentiny Petrovny rostlo napětí. Lydia Michajlovna se s ní setkala chladným pohledem, mluvila krátce a ukazovala nespokojenost. Jana se styděla, ale mlčela. Maminka nic špatného nedělala-jen pomáhala a radovala se s vnukem.
– Proč se ke mně takhle chová? Valentina Petrovna byla zmatená. – Vždycky s respektem.…
“Nevšímej si toho, maminko,” odpověděla Jana a zadržovala slzy.
Tchýně brzy promluvila:
– Vrať se domů.
– Domů? – zeptala se Jana. – Vrátila jsem se domů. Tady je můj dům. Jsou tu lidé, kteří mě milují.
“Dost dramat,” řekl podrážděně Andrej. – Máma se bojí. Maxim ji potřebuje.
“Maxim nepotřebuje ji, ale mě,” odpověděla Jana pevně. – Jsem jeho matka. A nechal jsi svou matku příliš dlouho rozhodovat, kdo má nárok na mé dítě.
– Nedovolil jsem … chtěl jsem jen mír v rodině!
– Myslíš na mou rodinu? – přerušila ho Jana. – Moji rodiče jsou taky rodina. Ale pro tebe to nic neznamená.
– Vrať Se, Jano. Všechno probereme.
“Ne, Andreji,” řekla a dívala se z okna na rozsvícená světla. – Nemám o čem mluvit. Až se naučíš být manželem a otcem, nejen synem, promluvíme si.
Vypnula hovor a cítila, jak jí bušilo srdce, ale přitom to bylo snadné. Velmi snadné. Protože poprvé po dlouhé době řekla to, co si myslela, aniž by se držela zpátky, aniž by se bála zničit iluzi rodiny, která neexistovala.
V noci, když Maxim usnul, vyšla Jana na balkon. Mírný letní vítr třásl vlasy. Dole svítila okna domů, ve kterých také bydlely rodiny, smály se děti, voněla večeře.
