Začal jsem odkládat peníze. Desetník k Penny. Prodal jsem kolo, schoval několik objednávek “na bok”. Nevěděl jsem přesně, co budu dělat. Ale cítil jsem: musím odejít. Musím se z toho dostat … neexistence.
Jednou jsem přišel domů dřív. Unavený, vyčerpaný, po celodenní službě. A ona, když mě viděla ve dveřích, řekla::
– Vlezl jsi jako dědeček. Viděl jsi sám sebe? Vlasy mastné, boty nechutné. Pojď, obejmi se, nebo je to ostuda.
A pak ve mně něco prasklo.
Dal jsem tašku. Přistoupil jsem k ní a tiše řekl::
– Aneto, odcházím.
Zasmála se.
– Kam jdeš? K mámě?
— Ne. K sobě.
– Nemáš sebe, Marku. Ty nejsi nikdo.
– Možná ano. Ale radši budu s nikým o samotě než s tebou.
Vzal jsem si věci. Stačila jedna taška. Dětské fotky, dokumenty, bunda. Nechal jsem prsten na stole. Klíče taky.
Ve dveřích hodila:
– Budeš toho litovat. Beze mě zemřeš.
Odpověděl jsem:
– Já už umřu. Už roky. Teď chci žít.
Už je to půl roku.
Pronajmu si malý pokoj. Mám nové boty. Každé ráno piju kávu ve stejné kavárně a nikdo na mě nekřičí. Někdy je osamělý. Někdy je to těžké. Ale slyším sám sebe. Dýchám.
Zase jsem začal malovat. To, co jsem miloval jako dítě.
Volala Aneta. Psala. Stála pod mojí prací. Prosila, omlouvala se. Prý se změnila.
Podíval jsem se jí do očí a řekl::
– Už se nechci vrátit k roli ducha ve svém životě.
Otočil jsem se a odešel.
Už nejsem “nikdo”.
Jsem Mark. A nakonec já sám.
