Elizabeth cítila, jak její srdce bije nerovnoměrně, ale ovládala každé gesto. Žádný sval na obličeji nevydával bouři uvnitř. Daniel čekal na odpovědi, Tomáš se neklidně vrtěl v křesle a mezi nimi visel hustý vzduch podezření.
“Ano,” zopakovala pomalu a zasáhla každou slabiku. – A nejen pro mě. Někdy mi to připomíná věci, na které bych raději zapomněla.
Daniel zvedl oči od zápisníku a několik sekund se jí tiše díval přímo do očí. Nebyl to jednoduchý oční kontakt-byl to pokus proniknout za hranice slov.
– A tyhle věci … mají něco společného s lidmi z vaší minulosti?
Elizabeth mírně naklonila hlavu a opřela se o opěradlo křesla. Její úsměv byl krátký, ostrý.
– Oh, jo. Velice. Někdy minulost neumírá, doktore. Jen se převlékne a znovu zaklepe na dveře.
Tomáš nervózně přejel rukou po vlasech.
– Mami, prosím… v jeho hlase byla směs zklamání a studu. – Teď není čas na dramatizaci.
– Dramatizuju? – přerušila ho a otočila se k němu. – Myslíš, že je to divadlo, Thomasi? Myslíš,že nevidím, jak si ten byt představuješ?
Daniel zvedl ruku-klidné, ale rozhodné gesto.
Elizabeth, nejsme tu proto, abychom rozhodovali o nemovitostech. Jen chci vědět, jak se cítíte.
– Co cítím? – vzplanula a pak ztlumila hlas na téměř ledový šepot. – Cítím, že přede mnou sedí dva muži, kteří by měli být mou rodinou. A přesto mě jeden nikdy nepoznal a druhý… zapomněl jsem, kdo jsem.
V místnosti byla minuta ticha. Thomas se na ni díval s téměř dětskou úzkostí a Daniel zkřížil ruce.
“Zajímavé,” řekl nakonec. – V psychologii to lze nazvat projekcí: připisujete nám to, co vám kdysi ublížilo.
Elizabeth také zkřížila ruce.
– Nebo možná je realita přesně taková, jaká je, doktore. Možná to není projekce. Možná jste jen ten samý člověk, který jednou odešel a nyní se vrátil, aby diagnostikoval.
Danielovy oči se mírně zúžily, ale neřekl nic. Jen si do sešitu zapsal další větu.
– Máma… začal Thomas, ale Elizabeth ho zastavila pohledem.
– Ne, Thomasi. Teď se ptám.
Oslovila Daniela ostrým, ale klidným tónem:
– Řekněte mi, Pane Richarde, myslíte si, že matka může být považována za “neschopnou” jen proto, že nechce dát dům, ve kterém vychovala své dítě?
“To záleží,” odpověděl bez váhání. – Záleží na tom, zda tato náklonnost ovlivňuje její úsudek a ohrožuje její bezpečnost.
“Moji bezpečnost ty zdi neohrožují,” namítla. – Jen kvůli lidem,které sem pouštím.
Tomáš prudce vstal.
– Dobře, myslím, že to pro dnešek stačí.
“Zatím ne,” řekl Daniel, aniž by se na něj podíval. – Elizabeth, Řekla jste, že minulost se vrací. Povězte mi, prosím, jak se ten” někdo ” dostal k chlebu?
Elizabeth na chvíli zavřela oči. Vrátil se pach deště a zvuk rychlých kroků po mokré dlažební kostce.
“Jednoho říjnového rána,” začala pomalu, ” řekl, že odchází jen na pár minut. Káva byla ještě na stole. Už se nevrátil. Od ostatních jsem se dozvěděla, že žil s někým jiným.
Thomas se podíval na matku a Daniel.
– Mami, to nemá nic společného.…
“Má to všechno společné,” přerušila ho. – Protože ten muž teď sedí přede mnou s poznámkovým blokem v ruce a hodnotí mé “schopnosti”.
Daniel si lehce zakousl spodní ret-gesto sotva znatelné.
– Já to chápu. Jak jste se tehdy cítil?
Elizabeth se mírně naklonila dopředu.
– Je to, jako by to bylo půl života. Druhou půlku jsem musel zavřít do šuplíku.
Opět nastalo ticho. Daniel pomalu zavřel notebook.
“Myslím, že na dnešek to stačí,” řekl, ale v jeho hlase zaznělo něco jiného, možná náznak lítosti, možná váhání.
Tomáš si oddechl s úlevou.
– Díky, doktore. Ozveme se.
Elizabeth nevstala. Pozorovala je, když šli ke dveřím.
Před odchodem se Daniel zastavil a podíval se jí přímo do očí.
– Elizabeth … vzpomínky nejsou vždy přesné. A občas … lidé si pamatují jen to, co jsou schopni vydržet.
Dveře se pomalu zavíraly a v bytě zůstala hustá prázdnota. Elizabeth přišla k oknu a podívala se ven. Na rohu chodníku Daniel několik vteřin stál nehybně, pak se pomalu hnal za Tomášem.
“Na shledanou, pane doktore,” zašeptala téměř pro sebe. – A pak budeme hrát podle mých pravidel.
V obývacím pokoji hodiny tikaly pomalu jako odpočítávání. Elizabeth věděla, že hra právě začala. A věděla, že ji nemůže prohrát.
