Felix přistoupil k Marii s plachým úsměvem.
– Vypadáš dobře… jinak, ” řekl a vyhnul se jejímu pohledu.
“A cítím se jinak,” odpověděla Marie klidně hlasem ženy, která konečně zná svou hodnotu.
Klára přikývla, jako by schvalovala proměnu, ale její slova byla zlá:
– Ještě, že ses konečně probudila. Děti vypadají dobře upravené … konečně.
Marie neodpověděla hned. Už se naučila nereagovat impulzivně, nevysvětlovat se.
– Moje děti byly vždy upravené. Ale teď mají matku, která se dívá dopředu, ne do země.
Felix se rozhlédl po bytě-čistý, klidný, s květinami na balkoně. Nebyl tam nepořádek, který by si uměl představit.
– Marie, vím co … selhal jsem. Nechtěl jsem ti ublížit.
Chladně se na něj podívala.:
– Neřekl jsi ani slovo, když tvoje máma oznámila, že jede s tebou. Nechal jste své mlčení mluvit za vás. Podle ní se více staráte o její pohodlí než o zdraví matky svých dětí. Byla to tvoje volba, ne jen její.
Felix si povzdechl a posadil se na okraj gauče. Děti se na něj dívaly-zvědavě, ale také odtažitě.
– Je těžké odmítnout vlastní matku.…
– Je jednodušší nechat tu ženu? zeptala se Marie, aniž by zvedla hlas.
Klára zasáhla, netrpělivě:
– Dost výčitek. Byla to jen dovolená. Měl jsi čas “najít sám sebe”, jak to říkáš. Nepřehánějme to.
Marie se k ní otočila s chladným, téměř sympatickým úsměvem:
– Nebyla to jen dovolená. Byla to lekce. Pro nás všechny. Postarala ses o své nervy a já o svou duši. A podle mě to dopadlo lépe.
Klára zčervenala, ale nic dalšího neřekla.
Felix vstal.
– Můžeme si promluvit? Jen my dva?
Marie přikývla a společně vyšli na balkon. Slunce se sklánělo k západu slunce a vrhalo na město teplé světlo.
– Marie … Hodně jsem na tebe myslel. O nás.
– Kdy jsi se opaloval s mámou?
Felix sklopil zrak, rozpačitý.
– Nevěděl jsem jak se chovat. Dostala mě do těžké situace.…
– Slabá výmluva. Není ti dvacet. Máš rodinu. A ty ses rozhodl, že s ní nebudeš.
Nastalo ticho. Ozývali se ptáci a vzdálené hučení města.
– Chci to napravit. Chci být zase rodina.
Marie se na něj pozorně podívala. Už to nebyla ta žena, která v noci plakala a čekala. Už nebyla tou, která se obětovala”pro rodinu”.
– Nechci se vrátit k tomu, co bylo. Chci něco nového. Partnera, který mě vidí. Který si mě vybírá – nejen když je to snadné, ale i když je to těžké.
– Co kdybych se pokusil být tím mužem? zeptal se s nadějí.
– Tak mi to musíš ukázat. Čas. Skutek. Ne slovy.
Přikývl.
– Dám ti čas. Budu tu pro tebe. Jestli se někdy rozhodneš, že chceš, abych se vrátil,budu tady.
Vrátili se dovnitř. Děti si hrály s bloky. Klára seděla na gauči, evidentně znuděná.
“Pojď,” řekl Felix. Podíval se na matku: – doprovodím tě.
Klára chtěla něco říct, ale odmítla.
— Dobrá.
Jsou pryč. Marie za nimi tiše zavřela dveře. Podívala se na hodinky-zůstala hodinu, zatímco děti šly spát.
Otevřela notebook. Měla dokončit zprávu. Od té doby, co začala pracovat v advokátní kanceláři, měla pocit, že se její svět rozšířil. Nebylo to snadné-ale bylo to její vlastní.
Děti k ní přišly.
Mami, můžu si před spaním přečíst pohádku o drakovi?
– Jistě, zlato. Ale tentokrát čtete a já jen poslouchám, Ano?
Smáli se.
Její život už nebyl na papíře dokonalý, ale byl skutečný. A každý den měla Maria pocit, že píše svůj vlastní příběh. Nehrála v něm jen roli-byla autorkou.
A to ještě není konec. Ale poprvé … nebála se toho, co bylo před ní.
