Elizabeth chvíli stála na chodbě, s vínem v jedné ruce a kabelkou v druhé. V hlavě měla prázdnotu. Ruce se jí třásly. Slyšela ženský smích-vysoký, otravný. Pak Davidův šepot. Jejich šepot. V její ložnici. V jejich posteli.
Tiše vstoupila do kuchyně. Dala víno na pult. Sedla si ke stolu. Dýchala mělce. Zírala na dlažbu. Neplakala. Zatím ne. V hlavě měla jednu otázku: proč?
Vždycky mu byla věrná. Podporovala ho, když byl bez práce. Odmítla návrhy na povýšení, aby měla čas na syna. Vždy připravená na rozhovor, na kompromis. A on? Do jejich bytu přivedl další ženu. Nestydatě. Beze strachu, že by se mohla vrátit dřív.
Najednou uslyšela smích. Hlasitější než dřív. A něco v ní prasklo.
Vstala. Tiše prošla předsíní. Strčila dveře do ložnice.
Sofia ležela na posteli ve svém hedvábném županu. David seděl vedle sebe v tričku a boxerkách. Oba se napnuli, jako by je někdo polil ledovou vodou.
– Co se tu děje? zeptala se Alžběta tiše. Příliš klidný.
David otevřel ústa, ale nevydal žádný zvuk. Sofia se podívala na Alžbětu se směsí strachu a pohrdání.
– Myslel jsem, že se zítra vrátíš… David konečně vydechl.
– Je to kvůli mému rozvrhu? – Elizabeth šla do pokoje. – Tři dny samoty?
Ticho. Nikdo z nich se neodvážil mluvit.
– Jak dlouho to trvá? zeptala se a podívala se Davidovi do očí.
Sofia sklopila zrak. David polkl slinu.
– Půl roku … možná o něco déle.
Elisabeth cítila, jak v ní všechno zamrzlo. Chtěla křičet, házet předměty, možná ho i udeřit. Ale místo toho si sedla na okraj postele.
– Víš, Davide … myslela jsem, že jsi zbabělec. Ale teď vidím, že nejsi nikdo. Lhář. Egoista. A zrádce. – otočila se k Sofierovi. – A ty? Spokojená sama se sebou? Je ti dobře v županu někoho jiného?
Sofia vstala a snažila se zakrýt tělo. – Nevěděla jsem, že jste pořád spolu… – zašeptala.
– Ty jsi to nevěděla? Chodil ke mně domů každý den. Spal vedle mě. Jedl obědy, které jsem vařila. Šukal mě. A říkáš, že jsi to nevěděla?
Sofia vyběhla z místnosti a nechala Elizabeth projít jako stín. Vchodové dveře se zabouchly.
David zůstal. Díval se na ni. Tupě. Bezmocně.
– Myslel jsem… něco mezi námi skončilo, ” řekl tiše.
— Ne. Skončil jsi. My ne. – Elizabeth je vzhůru. – Víš co? Doufala jsem, že si dnes večer dáme sklenku vína. Že si promluvíme. Že se možná vrátíme spolu. Ale vybrali jste si levný parfém a cizí tělo. Takže si teď vybírám sám sebe.
Z předsíně si odnesla kufr. Na okamžik se podívala na společnou fotografii na komodě – jejich usměvavé tváře na pozadí jezera. Chtěla je rozbít, ale nedala mu to uspokojení.
Zavřela za sebou dveře. Tentokrát s prasknutím.
O týden později seděla Elizabeth v kavárně s právníkem. Byla klidná, přesně probírala detaily rozvodu. Žádné drama. Bez slz.
Volal David. Psal. Prosil o rozhovor. Prý to byla chyba. Že je zmatený. Že syn.
Ale Alžběta už nebyla tou samou ženou.
Ten den, když se vracela z kanceláře, potkala známou z práce.
– Elko, jak se máš? Vypadáš dobře … jinak. Tichý. Silný.
Elizabeth se lehce usmála. – Protože jsem tady. Ztratila jsem manžela. Ale vrátila jsem se.
Večer, když seděla u stolu s Leonem, mu pomáhala s matematikou. Pak se podívali na film. Smáli se. Žádné napětí, žádný pocit prázdnoty.
Poté, co ležela v posteli, se Elizabeth podívala do stropu. A poprvé po dlouhé době klidně usnula.
Beze strachu. Bez výčitek.
Protože někdy je největší silou ženy, že může odejít. I když srdce chce zůstat.
