Bylo mi 19 let a byla jsem v šestém měsíci těhotenství, když mi otec dovolil, aby mě odvedli němečtí vojáci. Desítky let jsem tuto vzpomínku nosila v sobě jako zradu. Ale to, co jsem o mnoho let později objevila, skryté v dopisech, které nikdy neposlal, a v gestech, které dokážu rozluštit až teď, všechno změnilo. Láska a zbabělost mohou existovat v jednom a tom samém činu.
Velmi brzy jsem se naučila, že mlčení je prostředkem k přežití, že otázky jsou rušivé a že poslušnost chrání. Ale nic z toho mě nepřipravilo na ráno v říjnu 1943. Když jsem uslyšela německé vojenské boty šplhat po kamenné cestě k našim dveřím, pochopila jsem z otcova pohledu, že se chystá něco nezvratného.
Montferrand Lebas padl pod německou okupaci v červnu 1940, těsně po podepsání příměří mezi Francií a Třetí říší. Od té doby se život rozdělil na ty, kteří kolaborovali, ty, kteří tajně odporovali, a ty, kteří se prostě snažili přežít, aniž by se přikláněli na jednu ze stran. Můj otec, Armand Valmont, patřil do třetí skupiny, nebo alespoň to každý večer opakoval u stolu tichým hlasem a s očima upřenýma na talíř.
Byl kovářem, opravoval nářadí, podkovy, brány. Muž s mozolnatýma rukama, moc nemluvný, který se od začátku války neusmál. Moje matka Simone se starala o dům a moji zeleninovou zahradu. Při šití se tiše modlila, jako by každý steh byl šeptanou modlitbou proti strachu, který nás všechny ovládal.
V březnu 1943 jsem otěhotněla. Otcem dítěte byl Julien Marchand, syn tesaře ze sousední vesnice Saint-Lorendo. Znali jsme se od dětství, ale sblížili jsme se až tehdy, když nás válka donutila příliš rychle dospět. Měl tmavé oči, pevné ruce a jemný způsob mluvy, který mě přesvědčil, že budoucnost je stále možná.
Scházeli jsme se tajně, vždy za soumraku, poblíž opuštěného mlýna u řeky. Tam jsem počala svého syna. Tam mi také Julien slíbil, že se vezmeme, jakmile válka skončí. O tři týdny později zmizel. Říkalo se, že byl zatčen za rozšiřování letáků odboje.
Říkalo se, že ho odvezli do nuceného pracovního tábora v Německu. Říkalo se mnoho věcí, ale nikdo nevěděl jistě. A když nevíme, strach vyplňuje prázdnotu těmi nejhoršími možnými představami. Své těhotenství jsem skrývala, jak dlouho to šlo. Nosila jsem volné šaty, objemné šály a vyhýbala se vycházení z domu.
Moje matka to věděla, ale nikdy jsme o tom otevřeně nemluvili. Prostě v noci, když můj otec spal, tiše rozepínala švy mých šatů. Byla v tom implicitní hanba, ne kvůli samotnému těhotenství, ale kvůli tomu, co v této situaci představovalo. Svobodné těhotné ženy byly považovány za břemeno, za morální problém, za další ústa, která je třeba živit v době přídělového systému.
a těhotné ženy pod německou okupací čelily rizikům, o kterých se nikdo neodvážil nahlas mluvit. Ráno 14. října mě probudil zvuk dieselového motoru z ulice. Podívala jsem se škvírou v okně ložnice a uviděla vojenský nákladní vůz zaparkovaný před naším domem. Vystoupili z něj čtyři němečtí vojáci .
Jeden z nich nesl malou tabuli s papíry. Srdce mi bušilo . Šel jsem dolů. Můj otec už stál v obývacím pokoji, ztuhlý, s rukama mírně se třesoucími podél těla. Matka držela utěrku, jako by to byl štít. Nikdo nic neříkal. Dveře se otevřely, ještě než jsme zaklepali.
Policista vešel, vyslovil mé celé jméno, Iszoria Hélène Valmont, a informoval mě, že je musím okamžitě doprovodit. Řekl, že se jedná o povinnou občanskou předvolání . Řekl, že je to součást programu na přesun ženské pracovní síly za účelem logistické podpory vojsk. Řekl to vše s byrokratickým klidem, který násilí činil ještě obscénnějším.
Můj otec neprotestoval, nekřičel. Nehájil mě, jen sklonil hlavu a zamumlal něco, co jsem neslyšela. Matka potlačila vzlyk, ale nehýbala se. Vzala jsem šedý vlněný šál, který visel na opěradle židle, a šla za vojáky. Sešla jsem po třech dřevěných schodech k předním dveřím.
Cítila jsem, jak mi jemný déšť smáčí tvář, vůni vlhké země smíchanou s výfukovými plyny z motoru, ticho celé vesnice, jako by všichni sledovali dění zpoza záclon, ale nikdo se neodvážil vyjít ven. V nákladním voze seděly další ženy na dřevěných prknech naproti sobě, s prázdným pohledem a sepjatýma rukama.
Některé z nich jsem poznala. Célestine Rou, která bydlela tři domy ode mě. Maine Fournier, dcera řezníka. Odette Carel, učitelka, velmi mladá, velmi tichá, všechny tam byly ze stejného neviditelného důvodu, který nikdo nevysvětlil, ale všichni chápali. Nákladní auto se rozjelo. Sledovala jsem, jak se můj dům vzdaluje.
